Podle něho je výhodnější pro lidi v dluzích a bez výhledu na práci, kde by si vydělali alespoň patnáct tisíc měsíčně, zůstávat na sociální podpoře, co to jde, a s oficiálním příjmem se držet víceméně jen dvojnásobku životního minima, které exekutoři zabavit nesmějí.

„Já a moje přítelkyně dostáváme od státu 14 tisíc měsíčně. To je částka, která už nejde vymáhat soudem, v exekuci. Dlužíme kolem pěti miliónů korun,“ popisuje Rameš.

Jedním dechem dodává – za osm tisíc korun měsíčně hrubého pracovat nepůjdu. To je přitom v mnohých oblastech běžný plat. „Kdybych šel pracovat, přijdeme o dávky a ještě nám další peníze zabaví exekutoři. Chcete-li lidi opravdu dostat do práce, musíte zvednout minimální mzdu,“ vzkazuje Rameš vládě.

Jako minimum by si Rameš představoval patnáct tisíc měsíčně čistého, s tím, že v exekuci by bylo možné z toho sebrat pět. „Když to tak nebude, lidem se prostě pracovat nevyplatí. Většina nabídek práce je u nás za osm až deset tisíc hrubého měsíčně,“ míní dlužník, který žije v jedné vísce kousek od Svitav.

S pocitem marnosti

Pocit marnosti snahy dostat se ze dna ochromuje stále větší množství Čechů. Drobní podnikatelé a živnostníci ve službách potvrzují, že k nim týden co týden chodí uchazeči o zaměstnání z úřadu práce, ale ve skutečnosti zaměstnat nechtějí.

I patnáct, dvacet tisíc měsíčně jim vzhledem k výdajům a tomu, že by museli tvrdě, často i více než osm hodin denně pracovat, přijde málo. V bufetech a večerkách se tak v Česku od rána do večera otáčí stále více cizinců.

„Potřebuju kuchaře, ale uchazečům, co sem z úřadu práce chodí, rozdávám jen razítka. Češi mi prostě ve čtyři hodiny ráno vstávat nebudou. Nejsou ochotní se přizpůsobit. A tak jsem zapojil celou svou rodinu,“ řekl Právu Bulhar, do jehož balkánského bufetu v Praze se denně stojí fronty.

Firmy tedy nabírají agenturní pracovníky, často z Východu. Ti se přizpůsobí rádi, což potvrzují třeba personalisté z automobilek.

„Hodně pracovití a šikovní Ukrajinci, kteří dělají i o sobotách, si u nás vydělají třicet tisíc měsíčně, a skutečné hvězdy i více. Náš šéf už na tyhle práce ani Čechy nechce. O víkendu by mu dělat nešli. Ti kluci z Východu si vydělají často i více než já,“ svěřil se Právu třicetiletý Josef z Prahy, který je šéfem montážní party u jedné specializované české stavební firmy.

Aby Josef s Ukrajinci udržel tempo, musel si udělat dodatečně zkoušky na uvazování břemen k jeřábu. Je sice vedoucím týmu, ale vázat na jeřáb musí také. „Z jeřábu na mne shlíží jeřábník Ivan z Ukrajiny a přes vysílačku mi říká, ať sebou hodím,“ popisuje Josef měnící se realitu.

Naši sedí v hospodě, Asiaté dělají omítky

Další příklad je z okraje Prahy. V hornopočernické hospodě Na Kovárně, která má dlouhou historii coby prvorepublikový zájezdní hostinec a tančírna, se léta nic moc nedělo. Jen každou středu tam hosty lákala obsluha nahoře bez.

Teď hospoda změnila majitele, a už se v ní dělají omítky, nové dveře, parkoviště, plot. Ještě v devět hodin večer při svitu pouliční lampy. Neprovádějí to ale zlaté české ruce, které v ten čas sedí v hospůdce u piva, ale zedníci z Mongolska a Vietnamu.

Nechuť mnohých Čechů k tomu, aby si hledali práci i jinde než ve svém regionu, je ovšem daná i tím, že na průměrnou mzdu nedosáhnou v ČR dvě třetiny zaměstnanců. Přičemž ruku v ruce s tím jen letos počet nařízených exekucí přesáhne jeden milión.