Článek
Dosud obecně platí, že zaměstnanec v EU může pracovat nejvýše 48 hodin týdně, a to včetně přesčasů, jak stanovila direktiva z roku 1993. Velká Británie si však současně vymohla výjimku, že lze pracovat i více, pokud se zaměstnanec svého nároku na nejvýše 48hodinový pracovní týden sám dobrovolně zřekne. Obdobné postupy se mezitím rozšířily do dalších členských i přistupujících zemí.
"Vážíme si svobody volby jednotlivce, jak dlouho chce pracovat, ale možnost, aby se zaměstnanec ve svém zájmu zřekl jistých práv, není uplatňována správně," upozornila dnes komisařka Anna Diamantopulusová na porušování pravidel. Jejich původním cílem bylo zajistit především zdraví i bezpečnost pracovníků a sladit nároky na produktivitu s rodinným životem.
Podle komisařky je záhodno nalézt nové východisko, které by přihlíželo k zájmům všech zainteresovaných stran při určení pracovní doby, "aniž by se pružnost legislativního rámce přeměnila ve zdroj nežádoucích potíží".
Rozsudek evropského soudu
Nejde podle ní jen o to, že dohoda o delší pracovní době bývá často novému zaměstnanci předkládána spolu s pracovní smlouvou, čili svoboda rozhodování se jeví iluzorní. Diamantopulusová narážela i na rozsudek Evropského soudního dvora z loňského září. Soud dal za pravdu německému lékaři z Kielu, který žaloval svého zaměstnavatele, místní nemocnici, že mu platí jen za dobu skutečně odvedené práce, nikoli za všechen čas strávený na pracovišti.
Plné uplatnění rozsudku v EU by mělo obrovské důsledky: podle odhadu německé vlády by to znamenalo přijmout dalších 15 000 až 27 000 lékařů a vynaložit dodatečně až 1,75 miliardy eur, britský odhad činí až 12 500 lékařů a náklady až 1,1 miliardy eur, nizozemská prognóza zase počítá s 10 000 novými zdravotníky a dodatečnými 400 miliony eur.
Výjimku zvažuje i Česko
Podle expertů ministerstva práce zvažuje i Česká republika, že by v budoucnu využívala možnosti výjimky. I Praha by si tedy přála, aby nová směrnice umožňovala zaměstnavatelům a zaměstnancům uzavírat dohody o delší pracovní době, a také, aby se délka pracovního týdne vypočítávala na základě až 12měsíčního referenčního období, místo dosavadních čtyř až šesti měsíců.
Problém výjimek je zjevně nejpalčivější v Británii, kde zhruba 16 procent pracovníků, podobně jako na počátku 90. let, pracuje déle než 48 hodin týdně; procento dokonce více než 70 hodin týdně. Skoro polovinu z uvedených 16 procent však tvoří manažeři. Dohodu o delší pracovní době podepsala třetina Britů.