Článek
„Tupý dril, to není nic pro mě,“ řekl webu Asia.com Juta Isozaki (31). Jako architekt přední kanceláře z Ósaky se může seberealizovat, navíc vydělává i na japonské poměry velmi slušné peníze. Na druhou stranu ví moc dobře, že ho v kariérním postupu přeskočí starší kolegové, a to i kdyby je profesně všechny strčil do kapsy.
Představa, že by dopadl jako jeho otec, ho děsí. Maritó Isozaki (69) dřel celý život u jedné firmy. Když šel do důchodu, najednou nevěděl, co si počít se životem. Teď se nutí do koníčků, do cestování. „Je to ale jen taková křeč,“ hodnotí Juta otcovo rozpoložení.
„Rodiče ještě zažili éru, kdy jste vstoupili do podniku a zůstali tam po celý život. Nestojím o to. Mně se líbí větší rozmanitost,“ podotýká Juta Isozaki.
Pokud jde o vztah k práci, Japonsko zažívá tichou revoluci. Společnost až dosud považovala skvěle připravené a tvrdě pracující zaměstnance za nejvyšší hodnotu.
Isozakiho generace vstoupila do aktivního života koncem 90. let, kdy Japonsko sužovalo po zlatých letech ekonomické zpomalení, a nepoznala bezpečí pracovního úvazku na neurčito, kdysi naprosto běžného ve všech velkých firmách.
| Mladí se začínají flákat |
|---|
| Kanta Hiročiró (31) vystřídal pracovní místa u bezpečnostní agentury, jako pokladní v obchodě a pracovník rychlého občerstvení. Když však zjistil, že může jen stěží získat zaměstnání na plnou pracovní dobu, natolik ho to znechutilo, že spadl do kategorie NEET a vrátil se do domu rodičů. |
| Za anglickou zkratkou NEET se skrývají slova »nevzdělává se, není zaměstnán nebo v učňovském poměru«. Vláda tuto skupinu definuje jako mladé lidi, kteří se vzdali hledání místa a většinou dostávají finanční podporu od rodičů. Uřady je nepovažují za nezaměstnané, protože aktivně nehledají práci. |
| Mnoho čtyřiceti až padesátiletých Japonců obětovalo svůj život za stabilitu stálého místa, přesněji za úmorné zaměstnání, a nechce, aby jejich potomci měli stejný osud. Proto povzbuzují své děti, aby si hledaly »zaměstnání snů« - i když je spíše nedostupné - a jsou ochotni je v tomto úsilí podpořit. |
| Vláda, zděšená rostoucím počtem mladých v kategorii NEET, vydala skoro 8,3 miliónu dolarů na zahájení programů pro hledání práce. Dokonce uspořádala tříměsíční tábor, protože chtěla inspirovat mladé lidi, aby aspoň přijali práci na poloviční úvazek, například v zemědělství nebo při čištění města. Ale tento skromný experiment selhal. Zájem o něj projevilo jen 224 lidí a po ukončení tábora jich vstoupilo do pracovního poměru jen 18. |
Japonsko roku 2008 má málo společného s národem poraženým za druhé světové války, který se vyprostil z bídy, aby se stal závratnou rychlostí druhou nejsilnější ekonomikou světa. Celou generaci Japonců táhlo houževnaté úsilí po obnově a až umanutá snaha vytvořit z ostrovního císařství ekonomického giganta. Země využila systému považovaného za spravedlivé přerozdělování bohatství, který stojí za vznikem převažující střední třídy a za pocitem většiny Japonců, že k ní patří. Léta krize a zvýraznění sociálních rozdílů ale poškozují mýtus rovnostářství a u části populace přichází vystřízlivění.
Tento sociologický fenomén popsal marketinkový odborník Acuši Miura v bestselleru Spodní společnost. V 60. letech japonští zaměstnanci šetřili, aby si mohli koupit televizi, což považovali za symbol úspěchu a příslušnosti ke střední třídě. Dnes příslušníci „spodní společnosti“ utrácejí bez rozmyslu za DVD přehrávače, MP4, iPody nebo počítače.
„Spodní společnost není chudá ve smyslu materiálního vlastnictví. Co jí ale chybí? Vůle,“ říká Miura. „Mají v životě slabou motivaci,“ dodává.
Většinu těch, které zařadil do této sociální skupiny, tvoří třicátníci, kteří vyrostli v prosperující zemi, aniž trpěli nedostatkem. Touží být spíše sebou samými než patřit k nějaké skupině, jak je v Asii zvykem.