Nejbohatší lidé světa stále bohatnou. A nejchudší taky

Podle šéfa indické pobočky Oxfamu Amitabha Behara jsou čísla této organizace důkazem, že globální ekonomický systém je pokažený. Miliardáři podle Behara bohatnou na úkor těch nejchudších. „Není divu, že se lidé začínají ptát, zda by nějací miliardáři měli vůbec existovat,“ uvedl dramaticky.

Temný obraz světa prezentovaný Oxfamem však řada lidí odmítá. „Posedlost Oxfamu jedním procentem nejbohatších opět odvádí pozornost od skutečného problému chudoby,“ nechal se slyšet ředitel londýnského Institutu pro ekonomické záležitosti (IEA) Mark Littlewood.

„Každý den se z extrémní chudoby dostane 158 tisíc lidí a toto číslo neustále roste. Když se podíváte na subsaharskou Afriku, průměrné příjmy v tomto regionu se za posledních dvacet let více než zdvojnásobily,“ dodal Littlewood.

Pokud je cílem charitativní organizace ukončit globální chudobu, měla by se podle Littlewooda spíše než na miliardáře zaměřit na správné nastavení institucionálního rámce, který by umožnil dostatečný ekonomický růst.

Podle dat Světové banky podíl světové populace v extrémní chudobě v posledních desetiletích rapidně poklesl. Ještě v roce 1981 muselo s 1,90 mezinárodního dolaru na den vystačit 42,2 procenta obyvatel planety.

Už v roce 1999 žilo v takto definované extrémní chudobě 28,6 procenta světové populace, v roce 2008 18,1 procenta, roku 2015 „jen” 10 procent a v roce 2018 se jednalo o 8,6 procenta.

V absolutních číslech v letech 2013 až 2015 počet lidí žijících v extrémní chudobě klesl o 68 milionů na 736 milionů. Za čtvrt století – mezi lety 1990 a 2015 – se z extrémní chudoby vymanila dokonce miliarda lidí.

Řada lidí však oprávněně namítá, že dva dolary denně jsou pořád málo. I člověk, který tuto hranici překoná, je stále velmi chudý, z pohledu obyvatele České republiky dokonce nepředstavitelně chudý.

Ekonom Max Roser, který se tématem globální extrémní chudoby dlouhodobě zabývá, však upozorňuje, že chudých ve světě ubylo, bez ohledu na to, jak přesně hranici extrémní chudoby stanovíme.

„Globálně klesl podíl lidí pod kteroukoliv hranicí chudoby – 1,90 dolaru, 3,20 dolaru, 5,50 dolaru, 10 dolarů,“ napsal Roser. Při použití nejvyšší hranice je však obrázek o dost méně růžový. V letech 2005 až 2015 podíl lidí v takto definované chudobě poklesl jen ze 74 na 65 procent.

Navíc zatímco u tří nižších hranic chudoby klesá i absolutní počet lidí v chudobě (navzdory růstu světové populace), u desetidolarové hranice tento počet o něco vzrostl. Nicméně za deset let výrazně stoupl i počet lidí nad touto hranicí – o 900 milionů.

Lze však říct, že ignorovat dvoudolarovou hranici extrémní chudoby by byla chyba, stejně jako byla chyba ji přeceňovat. I to, že se příjem extrémně chudých zvýšil nad tuto hranici, je pro ně obrovský průlom, který bychom při použití desetidolarové hranice přehlédli.

I pokud budeme jako Oxfam více než chudobě přihlížet k ekonomické nerovnosti, situace se zlepšuje. Globální příjmová nerovnost totiž v letech 2000 až 2018 výrazně klesla. Ukázal to výzkum švédských ekonomů Daniela Waldenströma a Olleho Hammara.

Z dat vyplynulo, že takzvaný Giniho koeficient, který měří příjmovou nerovnost, v letech 2000 až 2018 globálně klesl ze 64,7 na 50,2 procenta. V tomto měřítku přitom 100 procent značí absolutní nerovnost a 0 procent absolutní rovnost.

Podíl výdělku nejbohatší desetiny světové populace tak klesl z poloviny na třetinu světového čistého příjmu. Naopak podíl příjmů spodních 50 procent obyvatel se od roku 2000 zdvojnásobil z 9 na 18 procent světového příjmu.

Na druhé straně často stoupá nerovnost v rámci jednotlivých zemí. „Nicméně růst v zásadních středně příjmových a rozvojových zemích vede k celkovému poklesu rozdílů na globální úrovni,“ vysvětluje tento jev přední odborník na globální nerovnost Branko Milanović.

Pokud se hovoří o rovnosti a nerovnosti, je třeba vyjasnit, o rovnosti čeho se hovoří. Nejčastěji se diskutuje o nerovnosti příjmové a majetkové. Jak bylo řečeno, globální příjmová nerovnost klesá.

Oxfam se však ve své zprávě zabývá nerovností majetkovou. Vychází přitom z dat časopisu Forbes a zprávy o globálním bohatství od Credit Suisse. Používá koncept takzvaného čistého jmění, od nějž se odečítají veškeré dluhy. Problém je, že v takovém případě se k nejchudším zařadí například i bohatí obyvatelé Západu, kteří splácejí hypotéky.

Paradoxně tak z takové statistiky může hladovějící obyvatel subsaharské Afriky vyjít lépe než bohatý obyvatel Západu. Skutečný rozdíl mezi těmito lidmi proto mnohem lépe popíše srovnání jejich příjmů, jež bere v potaz reálnou spotřebu.

Například v Česku musí vyžít s méně než 5,50 mezinárodního dolaru denně 0,44 procenta obyvatel (46 tisíc lidí). V subsaharské Africe jde o 84,5 procenta populace. Právě region subsaharské Afriky v odbourávání chudoby udělal zatím nejmenší pokrok, zlepšení situace v této části světa tak bude v nejbližších letech hlavní výzvou v boji za vymýcení globální extrémní chudoby.