Před oznámením, že poslední Nobelovu cenu za ekonomii získal behaviorální ekonom Richard Thaler, se spekulovalo, že cenu obdrží John B. Taylor za své Taylorovo pravidlo. Na začátku března přijel do Prahy na pozvání Liberálního institutu, který mu udělil svoji výroční cenu a hovoří o něm jako o budoucím laureátovi Nobelovy ceny za ekonomii.

Na konci loňského roku jste se jako jeden z čelních kandidátů na pozici guvernéra centrální banky Fed setkal s prezidentem Trumpem. Co jste mu říkal a proč jste se guvernérem nakonec nestal?

To bylo jeho rozhodnutí, na které má právo. Ale byl to moc dobrý rozhovor. Dlouhá léta se zajímám o měnovou politiku, takže se mě lidé ptají hlavně na témata s ní související. Všem říkám, že mě těší, jak se po politice nízkých úvěrových sazeb a kvantitativního uvolňování politika Fedu zase vrací do normálu. A to jsem říkal i prezidentovi Trumpovi, jako to říkám všem.

Hodně diskutovaným tématem souvisejícím s Trumpovou administrativou je aktuální daňová reforma, která má množství odpůrců, ale i obhájců. Jak se na ni díváte vy?

Rozhodně patřím spíše k obhájcům. Žádná reforma sice není dokonalá, ale líbí se mi, že se snižují daně firmám, sazba korporátní daně klesla z 35 na 21 procent. Snížily se i daně malým firmám a zjednodušilo se i odepisování investic z daní. Součástí je i nízká daň, která má dostat část peněz ze zahraničí zpět do USA.

Prezident Bush v roce 2002 uvalil cla na dovoz oceli, jen se o tom tolik nemluvilo

Na věcech, co jsem vyjmenoval, se mi líbí, že povzbuzují investice. Právě z investic vzniká produktivita. Zaměstnanci díky investicím mohou pracovat s lepším vybavením a využívat lepší technologie. To je hlavní myšlenka – dosáhnout silnější produktivity, aby každý zaměstnanec v průměru vyprodukoval víc, což v důsledku vede k vyššímu růstu ekonomiky. V tomto ohledu jsem velmi optimistický, protože jde o něco, co jsem navrhoval a prosazoval dlouhou dobu.

V posledních dnech se hodně hovoří o návrhu prezidenta Trumpa zavést cla na dovoz oceli a hliníku. Ten se navíc vyjádřil, že vyhrát obchodní válku je „snadné“. Co tomu říkáte?

Jsem pro odstraňování obchodních bariér a tento návrh se ubírá opačným směrem. Takže doufám, že prezident ještě změní názor.

Pokud přemýšlíme o mezinárodním obchodu, je důležité nezapomínat, že jde často o vyjednávání. I když si samozřejmě občas přeji, aby tomu tak nebylo, protože bych chtěl celkově snížit překážky pro obchod. V logice tohoto vyjednání však každá země říká: „Odstraníme své obchodní bariéry, pokud vy odstraníte ty vaše.“ A právě z tohoto důvodu existuje riziko obchodní války, protože v takové situaci je snadné se nechat unést a říct: „Ne, pokud vy neodstraníte své obchodní bariéry, tak my ty naše posílíme!“

ČNB přikročila k intervenci, aby vyrovnala dopady měnové politiky Evropské centrální banky

Vyjednávání je tedy důležité a jeho prostřednictvím se nám dlouhodobě dařilo odstraňovat překážky obchodu. Vezměte si, že od konce druhé světové války obchodní bariéry mezi USA a dalšími zeměmi skutečně masivně mizely. A já doufám, že to bude pokračovat a že i ty současné diskuse se nakonec posunou lepším směrem.

Ostatní země v reakci na Trumpovy výroky hrozí zaváděním vlastních bariér. Může to být to vyjednávání, o kterém mluvíte. Neukazuje to však, že i ony přemýšlí podle stejné logiky jako americký prezident a nevěří, že na volném obchodu vydělají všechny strany?

Podle mého názoru všechny strany vydělají, pokud zmizí všechny obchodní bariéry. K tomu občas dochází prostřednictvím vyjednávání, a dokonce i výhrůžek. Ale výhrůžky jsou vždycky nebezpečné. Myslím si, že čím více lidí pochopí, že bariéry nepomáhají, ale naopak škodí, tím bohatší všichni budeme. Nicméně bych chtěl podotknout, že zatím k žádným velkým změnám nedošlo. Naopak prezident Bush v roce 2002 uvalil cla na dovoz oceli, jen se o tom tolik nemluvilo, a po necelých 21 měsících je zase zrušil.

Vy jste vyjádřil názor, že americká ekonomika by mohla díky politice současné vlády dosáhnout i tříprocentního růstu. Pokud by k uvalení cel došlo, jak by to s tímto vaším předpokladem zamíchalo?

Na začátku jste se ptal na daňovou reformu, která je z hlediska růstu ekonomiky jednoznačně pozitivní díky povzbuzení investice a růstu produktivity. Dalším velkým tématem jsou regulace, mimo jiné v energetice. O tom se tolik nemluví, ale dochází tady k velkým změnám. Potřebujeme takové regulace, jejichž přínosy převažují náklady. A ty náklady jsou občas obrovské. V tuto chvíli jsou na různé pozice v kabinetu jmenováni lidé, kteří mohou dosáhnout toho, abychom měli chytřejší regulace. I to pomůže ekonomickému růstu.

Vedle toho máme problém veřejného deficitu a měnovou politiku. A součástí problému se stává i mezinárodní obchod. Cla, o nichž se diskutuje, by vlastně byla nová regulace, která by se jako všechny obchodní bariéry negativně podepsala na ekonomickém růstu. Ale k tomu zatím nedošlo, navíc dopad daňové a regulatorní politiky je obrovský. Takže svoji předpověď nebudu měnit.

Jste kritický k politice kvantitativního uvolňování, někdy známého jako „tisknutí peněz“, v podání amerického Fedu nebo Evropské centrální banky (ECB). V Česku jsme měli měnovou intervenci, kdy ČNB emitovala koruny a kupovala za ně eura.

Když posuzujete chování ČNB, případně dalších centrálních bank v malých otevřených ekonomikách, musíte vzít v úvahu, že tyto ekonomiky jsou výrazně ovlivňovány ostatními zeměmi. Jedním z důvodů, proč ČNB přikročila k intervenci, byla nutnost vyrovnat dopady kvantitativního uvolňování ECB. Kvantitativní uvolňování totiž výrazně ovlivňuje měnové kurzy. Takže si myslím, že šlo o téměř nezbytnou odpověď na politiku ECB.

Ekonom John B. Taylor (vpravo) s tehdejším republikánským kandidátem na prezidenta Bobem Dolem.

Ekonom John B. Taylor (vpravo) s tehdejším republikánským kandidátem na prezidenta Bobem Dolem.

FOTO: Profimedia.cz

Centrální banky v malých otevřených ekonomikách vždy stojí před otázkou, jak se zachovat ve chvíli, kdy ve velkých ekonomikách dochází ke kvantitativnímu uvolňování nebo politice nulových sazeb. Podobný případ byla měnová intervence ve Švýcarsku. Mexiko je zase ovlivňováno politikou Fedu. Takže bych určitě nechtěl z ničeho obviňovat kteroukoliv konkrétní centrální banku. Místo toho říkám – pojďme reformovat celý systém, aby k těmto situacím vůbec nemuselo docházet.

V úterý jste přednesl projev při převzetí výroční ceny Liberálního institutu v budově ČNB. Jaké bylo hlavní poselství?

Projev jsem nazval Měnová politika po světové finanční krizi. Pojednávám právě o tom, jak kvantitativní uvolňování ovlivňuje úrokové sazby. Sleduji chování Fedu, ECB a japonské centrální banky a následně se zamýšlím nad tím, jak na to reagují menší ekonomiky. Na základě toho navrhuji, že bychom měli reformovat celý měnový systém, aby byl mnohem více založen na pravidlech.

Taylorovo pravidlo a úrokové sazby
Tzv. Taylorovo pravidlo popisuje vztah mezi úrokovými sazbami, inflací a ekonomickým růstem. Využívá se jako nástroj analýzy reakční funkce centrálních bank.
A jaká by podle tohoto pravidla měla být základní úroková sazba v USA? „V tuto chvíli by to mělo být kolem tří procent, což není příliš vzdáleno od toho, kam Fed říká, že v tuto chvíli směřuje. Samozřejmě nejde takto zvýšit sazby ze dne na den, ale myslím si, že současné směřování je pozitivní,” řekl Taylor Novinkám.

Fed tuto úrokovou sazbu naposledy zvýšil v prosinci z 1,25 na 1,5 procenta. V letech 2008 až 2015 to bylo 0,25.

Jednou z cest je, aby centrální banky byly transparentní ohledně své strategie a ve své snaze dosáhnout deklarovaných cílů se řídily jednoznačnými a transparentními pravidly. Tímto způsobem podle mého názoru můžeme předejít těmto velkým krizím.

Poslední otázka. Jak se vám líbí v Praze?

Moc se mi tu líbí. Ve městě je toho tolik k vidění, krásné budovy, nádherné sochy. Moc si užívám chození po městě, u řeky a po Karlově mostě. Je to vážně úžasné. Užívám si to i se svojí manželkou, která je tu se mnou. Přijela poprvé od roku 1970, já tu byl naposledy v roce 1990. Od té doby se tady toho hodně změnilo a je radost to sledovat.