Proti této rozmáhající se praxi, která zavání zneužíváním kamer, chce zakročit ministerstvo práce a sociálních věcí (MPSV).

Do připomínkového řízení proto poslalo novelu zákona o inspekci práce, v níž dává jejím kontrolorům pravomoc trestat případy, kdy instalace kamer v podniku je šmírováním, a ne ochranou majetku či zaměstnanců. Inspektoři budou moci porušení zákona nově pokutovat, a to až miliónem korun.

Zatím může tresty udělovat jen Úřad na ochranu osobních údajů (ÚOOÚ) podle zákona o ochraně osobních údajů, ale jen při použití kamerových systémů se záznamem. Sankce od ÚOOÚ může v takovém případě dosáhnout až pěti miliónů korun.

Sledování přibývá

Jak Právu potvrdil ředitel odboru MPSV Jiří Vaňásek, inspektoři práce takovou možnost nemají. Současný zákon jim umožňuje jen pochybení zaměstnavatele uvést do protokolu o kontrole.

„Jediným nástrojem, který mohou kontroloři přímo použít, je opatření k odstranění zjištěných nedostatků, které ale nemá povahu příkazní či sankční, nýbrž spíše doporučující. Bez možnosti orgánů inspekce práce udělit finanční postih, který by obsahoval preventivní i represivní složku, nelze hovořit o efektivní a účinné kontrole,“ zdůvodnil Vaňásek návrh MPSV.

Inspektoři posílají svá zjištění jako podněty ÚOOÚ. „Tento postup se ukázal vzhledem ke kapacitám i faktickým možnostem tohoto úřadu jako velice neefektivní,“ tvrdí Vaňásek.

Podle něho v současné době kamery využívá stále více zaměstnavatelů. „Při kontrolách je někdy obtížné kamery vůbec nalézt na pracovišti, jsou stále menší a nenápadnější,“ dodal.

O tom, že se šmírující kamery stávají větším problémem, je přesvědčen i předseda ČMKOS Josef Středula. Považuje proto návrh MPSV za přínos. Podle něho je třeba individuálně vyhodnotit, co je pod dohledem kamer a co se už vymyká zákonu.

„Je nutné vždy posuzovat, zda nejsou zachycovány i věci, které nesmí nikdo vědět. Je nepředstavitelné, aby někdo zkoumal toalety, šatny, aby se takto získávaly něčí kompromitující záběry. Někdy se informace dají propojit a zaměstnavatel tak může získat i třeba informace o zdravotním stavu, na které nemá nárok, a pak je zneužít jako důvod k propuštění z práce. To je nepřípustné,“ řekl Právu Středula. Za oprávněné lze podle něho považovat třeba kamery v dopravním prostředku, kde mají chránit řidiče.

Zaměstnanci musí o kamerách vědět

Kamery na pracovišti jsou obecně považovány za zásadní zásah do soukromí pracovníka. Proto zákoník práce obsahuje ustanovení, že zaměstnavatel může narušovat soukromí na pracovišti pouze ze „závažného důvodu, který spočívá ve zvláštní povaze činnosti zaměstnavatele“.

Málokdo asi zpochybní kameru na operačním sále v nemocnici či na jednotce intenzivní péče, v jaderné elektrárně, v kasinu nebo v tiskárně cenin. Sledování využití pracovní doby či pracovního nasazení zaměstnanců, to už je něco jiného. A už vůbec se nesmí kamery objevit v šatnách či sprchách zaměstnanců nebo na toaletách.

Podle Vaňáska není „závažný důvod spočívající ve zvláštní povaze činnosti zaměstnavatele“ nikde definován. Může to být ochrana života a zdraví všech osob v podniku, ochrana majetku. „Zaměstnavatel ale nesmí sledovat, monitorovat a zpracovávat obsah telefonické, e-mailové a listinné korespondence svých zaměstnanců,“ uvedl.

Zaměstnanci musí být o kamerách informováni. Pokud jde o kamery se záznamem, musí je podnik oznámit i ÚOOÚ. Pracovník i úřad musí vědět nejen o existenci kamer, ale také o rozsahu a účelu pořizování záznamu i o tom, kdo a jak se záznamy pracuje.

Podle výroční zprávy úřadu za loňský rok si na použití kamer stěžovalo 2 716 lidí. Od roku 2005 to bylo již 13 711 občanů. „Dohled zajišťovaný pomocí videokamer na pracovišti je aplikovatelný pouze v případě, kdy stanovený účel nelze naplnit prostřednictvím mírnějších prostředků,“ uvádí zpráva ÚOOÚ.

Jak řekl Právu mluvčí ochránců dat David Palát, nejvíc přibývá stížností na použití kamer v obytných domech.