Chtěl podnikat, ale byl fušer - v domě málem uhořelo sedm lidí

Jako spolumajitel domu provedl občan B. v červnu 1999 nepovolené stavební úpravy. Nebyly zrovna malé – vybudoval půdní vestavbu o osmi pokojích a ještě přidal koupelnu. Pro konstrukci dělicích příček použil dřevotřískové desky, které byly obloženy koberci a palubkami. Půda samozřejmě nebyla zkolaudována jako penzion či ubytování jiného typu, což už samo je v rozporu se stavebním zákonem.

Více než čtvrt století stará elektroinstalace byla vedena po povrchu, ač použité vodiče jsou určeny pod omítku. Elektřina šla z elektroměru v bytě pana B. Rozvodnice v podkroví byla připojena pouze jednofázově, na jeden zásuvkový okruh napojil dvě až čtyři místnosti, v objektu přitom užíval i energeticky náročné spotřebiče, takže docházelo k častému přetěžování instalace.

O revizi ani nemluvme, k té samozřejmě nikdy nedošlo, i když to nejméně ve lhůtě pěti let předepisuje státní norma. Jednoho lednového dne v roce 2003 se tak stalo, co se stát muselo: přeskočila jiskra, vypadly jističe a po obnovení dodávky proudu vzniklo v instalační krabici žhnoucí ohnisko, které se postupně přeneslo na stavební konstrukci a po přístupu vzduchu následně došlo k intenzivnímu rozhoření. Požáru si bohužel všimli pozdě.

Věc ještě zkomplikovala velká koncentrace hořlavých látek ve stavebních konstrukcích. V podkroví bylo v době požáru nejméně sedm osob. Střecha a půda shořely, stropní konstrukce propadly až do přízemí. Hasiči museli obrátit proudnice i na sousední nemovitost, které rovněž hrozil požár – voda sice zabrala, ale sousedovi způsobila na domě pěknou škodu.

Pan B. byl odsouzen, ale nehodlal se s tím smířit, takže podal odvolání. Krajský soud je ovšem zamítl jako nedůvodné. A tak se pan B. obrátil dovoláním na Nejvyšší soud.

Tvrdil, že se trestného činu nedopustil. Rekonstrukci domu prováděla firma, které část nemovitosti pronajal, což soudy nevzaly v úvahu. Navíc podle něj nebylo prokázáno, že požár objektu vznikl v příčinné souvislosti s realizací stavebních úprav, ani znalec nebyl schopen jednoznačně určit příčinu požáru.

Obviněný zdůrazňoval, že trestní řízení nemůže být ovládáno principem „rozumné jistoty“ s následným vyvozením trestní odpovědnosti, ale musí být respektována zásada „v pochybnostech ve prospěch obviněného“, jak to opakovaně vyzdvihl i Ústavní soud.

Problém je ovšem v tom, že žádný soudní systém nemůže fungovat tak, že jeho jednotlivé stupně neustále přezkoumávají, jak se věci ve skutečnosti udály. Od toho je nalézací soud v první instanci a v poněkud omezené míře případně soud odvolací.

Dovolání je naopak v podstatě určeno k nápravě právních vad rozhodnutí a zjištěným skutkovým stavem je dovolací soud vázán. Hodnotí jej pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně posouzeny z pohledu práva.

Dovolací soud zkrátka ze zákona není obecnou třetí instancí zaměřenou na komplexní přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně. Pokud by zákonodárce chtěl povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by tak úzké vymezení dovolacích důvodů. Výjimku z tohoto pravidla proto připouští judikatura jen v případech extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními na straně jedné a jejich právním posouzením na straně druhé.

V posuzovaném případě však byl skutkový stav věci zjištěn bez důvodných pochybností. Argumentace podaného dovolání se tak míjela s uplatněným dovolacím důvodem. Nad rámec své přezkumné dovolací povinnosti přesto Nejvyšší soud zdůraznil, že provedeným dokazováním byla fakticky vyloučena jakákoli jiná možnost iniciace požáru než ta, kterou soudy označily jako nejpravděpodobnější a jejímž zdroje byly především zprávy Hasičského záchranného sboru.

I sám pan B. vypověděl, že spatřil plamen právě v hasiči označeném místě vzniku ohně. A závěr znalce byl shodný. Obviněný podle názoru soudů podkrovní vestavbou s použitím hořlavých materiálů bez povinného povolovacího řízení a následné kolaudace a v důsledku toho připuštěním nesprávně provedené elektroinstalace s nevhodným vodičem způsobil zcela jistě nebezpečí požáru, a to porušením hned celé řady zákonných povinností.

Nemohla obstát jeho obhajoba, že vše potřebné měla zařídit nekonkretizovaná společnost, které část nemovitosti pronajal. K tomu všemu obviněný žádal stavební úřad o dodatečné povolení nepodstatných minimálních stavebních zásahů, majících charakter spíše oprav, ale shora uvedené povinnosti ignoroval.

Nejvyšší soud tak uzavřel, že nebyl zjištěn nesoulad mezi obsahem důkazních prostředků a tomu odpovídající právní kvalifikací, správně zvolenou nalézacím soudem a potvrzenou soudem odvolacím, a proto dovolání s konečnou platností odmítl.