Na víkendovém sjezdu ČSSD slovenský předseda vlády Robert Fico apeloval na to, abychom v souvislosti s krizí nemalovali černé a ještě černější scénáře.

Nemá skutečně význam propadat pesimismu. I proto, že všechny krize a recese skončily tak, že se z nich svět dostal. Nesmí to ale přerůst v druhý extrém, kdy jsme u nás doma, ale i v Evropě podcenili, jak špatná bude situace. Nepřipravili jsme se rozpočtově, ale ani mentálně jako jednotliví občané.

Vládní činitelé do konce minulého roku tvrdili, že se nás nic netkne. To se nyní projevuje v tom, že se lidé na horší časy nepřipravili, nepřizpůsobili změně situace svoje životní strategie. Pak každou změnu situace k horšímu berou jako katastrofu. V tom je americká cesta lepší – že se prostě lidem naleje čistého vína. Američané tak realisticky počítají, že pár let bude hůř a pak se vše obrátí. Oni už vidí lepší časy.

Máme tady nejen recesi, ale i postupné vyšumění reforem, o které se tak vášnivě bojovalo před dvěma roky. Jak tuto kombinaci hodnotíte?

To není příliš povzbuzující stav. Reformy jsou střednědobého charakteru a jsou nevyhnutelné. Měly proběhnout v době relativního blahobytu, klidu a prosperity. To, že se existující problémy reformami neřeší, ještě neznamená, že by samy vymizely. Jen se přesouvají do situace, která pro nás může být složitá. Přimlouval bych se za to, abychom takovým situacím zavčas předcházeli.

Co tím konkrétně myslíte?

Například situaci v Maďarsku, kde ekonomika země není v dobré situaci. Bude potřebovat pomoc od mezinárodních institucí. Pokud ji přijme, bude muset přijímat, a to naráz, řadu nepopulárních reformních kroků, které by jinak nepřijala. Země je v tak špatné situaci, že tvrdé podmínky nakonec přijme. Dopad na občany bude pak dvojitý – bolestivé reformy se budou provádět v období krize.

Když, jak říkáte, je třeba si přiznat reálnou situaci a včas se připravit na horší časy, nenastanou větší problémy pro občany, až krize skončí? Nemáme se bát prudkého zdražování, rychlého startu inflace?

Všechny vlády světa se v době krize bojí spíše deflace, tedy propadu cen a nárůstu reálné úrokové míry. Řeší to tím, že pumpují do ekonomiky peníze, aby ji rozhýbaly. Krátkodobě to nemá inflační efekt. Ale ve chvíli, kdy se ekonomika dostane do fáze konjunktury, pak to velké množství peněz v ekonomice může mít skutečně inflační efekt.

Pak je rozhodující, zda jsou centrální banky dostatečně zručné, aby odsály všechno to oběživo, které do ekonomiky za krize napumpovaly. To je složitý úkol, Japonsko s tím zápasí dvě desetiletí. Když se to udělá příliš brzo, ekonomika se zbrzdí, když se to udělá pozdě, nastartuje se obrovská inflace. Určité vlně inflace se ale v každém případě asi nevyhneme.

Někdy vzniká dojem, jako by krize už byla pod kontrolou. Přispívají k tomu nejen ozdravné balíčky, ale i třeba šrotovné, které oživilo prodej aut. Je konec krize v dohlednu, nebo se spíše dá čekat druhá vlna?

Řada protikrizových opatření i jejich efekty jsou dočasné. Krize, žel, pokračuje. Stále se dozvídáme o nových a nových propadech. Vlády dávají další peníze daňových poplatníků do firem či bank. Recese, která se od finanční krize odvíjí, je stále hlubší. To má zpětně druhotný dopad do finančního sektoru. Nejdříve se musí udělat pořádek ve finančních institucích. Ty, co nejsou životaschopné, zavřít, životaschopné očistit. Druhá věc je, aby se recese změnila v růst, a nikoli v dlouhodobý propad, tedy v depresi.

Tady bude rozhodující, zda se podaří prosadit koordinovaný přístup vlád USA a Jižní Ameriky, Evropy a dalších významných zemí, jako jsou Čína, Rusko či Japonsko. Krize je tak globální, že koordinovaný, globální by měl být i přístup na podporu poptávky. Lidé jakožto spotřebitelé v krizi méně utrácejí. Firmy neinvestují. Jediná síla, která může oživit poptávku, je velká vládní, globálně koordinovaná intervence. Pokud to udělá izolovaně jedna dvě menší země, nemá to velký efekt. Když to udělá celá Evropa, efekt to mít bude. Když tak koordinovaně budou postupovat Evropa, USA, Japonsko, Čína, bude ten efekt podstatně větší.

Evropa už ale není příliš ochotná – na rozdíl od USA – pumpovat peníze do bank a národních ekonomik…

Evropa má v tomto směru skutečně jiné stanovisko než USA. Bude zajímavé, k jakým závěrům dospěje za pár dní schůzka G20. USA již do tlumení krize investovaly kolem 10 procent HDP, Evropa mezi 3 až 4 procenty. To znamená, že v Evropě je výrazně menší stimul. Myslím, že není adekvátní situaci a míře problémů.

K určitému opatrnému a konzervativnímu přístupu možná přispívá to, že první skutečně varující čísla o vývoji nezaměstnanosti, poklesu průmyslu a dalších ukazatelů přicházejí od statistiků teprve v těchto dnech. Jak v Česku, tak v Evropě.