Článek
Ono by se to sice asi bez násilí neobešlo a nějaká ta facka navíc - byť jistě nepovolená - by se asi taky dala omluvit. Zde však nešlo jen o facky, ale i o silné rány do břicha, asi kopance, což dokládá jak pitevní protokol, tak závěry inspekce ministerstva vnitra.
Dva dny před tím se na pražském Spořilově udál jiný policejní zásah, z hlediska kolemjdoucích také ne zcela profesionální. Jeden z lupičů, které policisté zastihli při přepadaní banky, začal střílet, ti palbu opětovali všichni najednou a pachatel utrpěl četná zranění. Lidově řečeno byl jak řešeto, což jednak nehezky vypadalo, jednak to neodpovídalo kritériím filmové bajky, která přikazuje jednu přesně mířenou ránu.
Kdo by však chtěl tento případ zcela vážně a odpovědně kritizovat, musel by nejprve sám zažít obdobnou situaci. Policisté jsou lidé jako každý z nás a každý z nás má právo na emoce, zejména když mu jde o život. Pachatel rozstřílený na řešeto sice nevypadá hezky, ale tihle hoši se vyznamenali včasným příjezdem i ochotou jít do akce proti zločincům, o nichž se dalo předpokládat, že budou ozbrojeni. Při přestřelce pak jednali tak, jak by jednal každý. Báchorku o jednom přesném zásahu přenechme Hollywoodu.
Naproti tomu onen šestadvacetiletý policista z Olomouce podlehl emocím zřejmě jen proto, že si zadržený zločinec dovolil utíkat. Tady byla míra násilí zcela neúměrná, což svědčí přinejmenším o nevyrovnané povaze. Takže bych si možná dovolil i otázku, zda to bylo opravdu poprvé, kdy tento vzorný policista bez kázeňských trestů zasahoval s větší razancí, než bylo nezbytně nutné.
Podstatnější je však jiná otázka. Není toho policejního násilí už příliš mnoho a není vůči němu policejní náčelnictvo příliš tolerantní? Problém je nejspíš hlavně v tom, že policisté mají násilí v popisu práce, ale měli by je užívat s mírou, což vyžaduje pevné osobnosti. Jaká však asi jsou kriteria výběru a jak náročná měřítka chování policistů, o tom cosi vypovídá například případ policisty Filipce ze Studénky, řečeného Mlátička.
PRÁVO 31. srpna 2004