Článek
Každý z nich byl jiný, ale jedno mají společné. Dějiny na ně jen tak nezapomenou na rozdíl od zástupů ostatních, jejichž jména už si po létech nevybavíme, ačkoli zahřívali židle vládní či parlamentní.
Poslední dny ve funkci počítá prezident Václav Havel, po Masarykovi nejvýraznější osobnost v historii naší státnosti. Na trůn ho nevynesla trpělivá práce partajní, ale vír společenských změn. Poznal, o to je být nekriticky uctívanou modlou i terčem tu oprávněné, tu nespravedlivé nevole veřejnosti. Filozofující státník byl za hranicemi oslavován za to, co mu doma předhazovali jako nedostatek: že globální směřování světa zajímalo ho víc než ingredience v polévce české politiky.
Jen "obyčejným" poslancem zůstal Václav Klaus, jehož jméno je synonymem transformace české společnosti po roce 1989. Politik s mimořádnou autoritou se také nemusel prodírat trnitou cestou v politické džungli; nalézal se jen díky skvělému instinktu v pravou chvíli na pravém místě. Jeho největší zbraní byl mimořádný intelekt, na který však existovala účinná protizbraň jeho vlastní mentalita. I proto jsou jeho šance skončit na hradčanském výsluní minimální.
Z hvězdné trojice je Miloš Zeman druhý, kdo ještě zkouší vyhnout se obvyklému údělu excentrických politiků. Pokud se u to v prezidentské volbě podaří, bude výjimkou potvrzující pravidlo. Své plány zatím obratem ruky měnil ve skutečnost. Na jedné straně předváděl v politice výkony hodné vrcholových sportovců, na straně druhé se ale dopouštěl faulů a kiksů, jaké se nevidí ani v okresním přeboru.
Excentrické osobnosti v takových funkcích bývají produktem převratných okamžiků v dějinách země. V dobách poklidných, z kloubů nevymknutých, dosedá na jejich židle jiný druh politiků. Jejich tváře nezdobí tak často stránky bulváru, jejich výroky nebývají námětem hospodských diskusí. Jsou tak trochu nudní. Může nás ale těšit, že přesně takoví lidé ve funkcích jsou znamením toho, že se konečně stáváme normální součástí evropského kontinentu.