Hlavní obsah
Šakala obecného lze v česku potkat i ve volné přírodě (Canis aureus). Foto: Profimedia.cz

Šakala můžete potkat i na okraji Prahy, říká zoolog

Klimatické změny vyvolávají změny i mezi faunou v české krajině. Mnoho živočišných druhů rychle mizí, zatímco některé exotické se zde zabydlují. Jaké to má dopady, vysvětlil v rozhovoru pro Právo zoolog Miloš Anděra.

Šakala obecného lze v česku potkat i ve volné přírodě (Canis aureus). Foto: Profimedia.cz
Šakala můžete potkat i na okraji Prahy, říká zoolog

Zažíváme velká sucha, pak zase záplavy. Zanechají výkyvy klimatu na zdejší fauně nějaké změny?

Určitě, výkyvy klimatu, jsou-li dlouhodobějšího rázu, se na podobě fauny (i flóry) projevují. A k překvapení i zoologů, některé změny probíhají relativně rychle, v řádu desetiletí. Asi nejzajímavějším příkladem je šakal obecný, psovitá šelma žijící v teplejších oblastech Eurasie včetně jihovýchodu Evropy. Odtud se začal šířit dále do vnitrozemí, na našem území se poprvé objevil na přelomu tisíciletí (střední Čechy, jižní Morava) a dnes se s ním lze setkat vlastně kdekoliv, dokonce byl pozorován i na samotném okraji Prahy.

Takže se šíří druhy, které se tady dosud nevyskytovaly?

Ještě dříve se u nás objevily nové teplomilné druhy netopýrů – netopýr jižní a netopýr Saviův. Jsou zároveň příkladem zajímavé adaptace. Zatímco ve své původní domovině ve Středomoří využívají k úkrytu různé pukliny ve skalách, ve střední Evropě si vystačí se spárami v panelových domech či v jiných stavbách.

Z bezobratlých živočichů je názorným příkladem „teplomilné“ expanze nápadný žlutočerný pavouk křižák pruhovaný. Tento rovněž mediteránní druh dnes běžně uvidíte třeba i na loukách v Pošumaví.

Všichni zahrádkáři jistě proklínají plzáka španělského, známého u nás od roku 1991.

Nové „obyvatele“ najdeme i u jiných skupin živočichů, zvláště u hmyzu – klíněnku jírovcovou, slunéčko východní či mezi muškami octomilkami, pilatkami atd.

Ani plzák nemá ulitu. Škodí všechny druhy, ovšem nejobávanějším je plzák španělský zavlečený z jižní Evropy.

Foto: Adéla Taitlová, Právo

Na teplejší podnebí ovšem reagují i druhy u nás dříve vzácně „usazené“ pouze na jižní Moravě a nyní se šíří dále na západ.

Názorný příklad?

Nejnázornějším příkladem je kudlanka nábožná – už ji můžeme vidět, budeme-li v přírodě pozorní, nejen na Ostravsku, ale i v Polabí a v jižních Čechách. Obdobně si až na Třeboňsko či do Českého středohoří rozšířila „bydliště“ vlha pestrá, jeden z našich nejhezčích ptáků.

Od poloviny léta se u vod i na strništích hromadí velké a nápadné volavky bílé, které se hromadně rozletují z jižněji položených hnízdišť. To dříve také nebylo a ornitologové netrpělivě očekávají, kdy začnou hnízdit i u nás. Šíří se i netopýr brvitý, nápadná „včela“ drvodělka fialová, brouk zlatohlávek hnědý, ploštice blánatka světlá, teplomilní žluťásci (jižní a tolicoví) a i velcí nápadní otakárci jsou místy vidět častěji, dokonce i v okrajových čtvrtích Prahy.

A do třetice se sušší a teplejší klima může projevovat na změně početnosti či ve výběru stanovišť u nás běžných druhů. Jeden příklad za všechny – středočeské Brdy byly odedávna pověstné deštivým počasím a vlhkem všude, kam člověk přišel. Dnešní realita je jiná – většina malých potoků a tůněk přes léto vysychá a i ve smrkových lesích se objevují suchomilné druhy jako třeba hraboš polní, což dříve nebývalo.

Jde o jevy trvalé, anebo se vše vrátí k normálu?

Stručná odpověď je obtížná. Předně si musíme položit další otázku – co je vlastně normální? Jistě, zvykli jsme si po většinu druhé poloviny 20. století na relativně vyrovnaná období, kdy v zimě bylo dost sněhu, deště bylo „tak akorát“ a letní vedra jen nakrátko šplhala přes tropické hodnoty. Ale třeba v roce 1947 bylo stejné nebo možná ještě větší sucho, než je nyní. Dění v přírodě není „nalinkované“ podle pravítka a v určitých cyklech, kratších i delších, se mění. Známý je třeba i vliv jevu El Niňo. A kdybychom se podívali dále do minulosti, pak v uplynulých 10 000 letech (tzv. holocén) byla dlouhá období, kdy průměrné teploty a srážky byly nižší či vyšší než dnes.

Zoolog a publicista Miloš Anděra

Foto: archiv, Právo

Jinými slovy řečeno – je jistá naděje, že nastane zase období, kdy bude chladněji či vlhčeji. Má to však jeden háček, neznámou veličinu – působení člověka. Za poslední století se jeho vliv na dění v přírodě výrazně posílil (dokonce se hovoří o novém geologickém období antropocénu) a odhady, jak moc či jak málo klima lidstvo ovlivňuje, jsou středem vědeckých diskusí. Bohužel se z toho stala do značné míry i záležitost politická, což věci neprospívá.

Jaký vliv mají zásahy člověka (pěstování řepky, kukuřice na velkých lánech) například na výskyt divokých prasat?

Tyto dvě spolu nijak úzce nesouvisí. Pěstování řepky olejky (a nejenom řepky) na velkých lánech krajině neprospívá, neboť vede ke stereotypu prostředí, což snižuje diverzitu fauny (i flóry) a napomáhá k šíření invazních druhů, které jsou značně adaptabilní a přizpůsobí se i podmínkám, které pro naše „domácí“ druhy jsou nepříznivé. K tomu přistupuje i zvýšený podíl chemie z hnojiv, pylový „smog“ při náhlém vykvetení celých lánů řepky (značná zátěž pro alergiky) či eroze půdy.

Ilustrační foto

Foto: Jaroslav Soukup, Novinky

Doslova smrtící pastí je řepka pro srnce, neboť obsahuje látky, které vyvolávají těžké otravy končící úhynem. Zjara je pro ně ozimá řepka první zelenou potravou a v krajině, kde chybí jiná přirozená zeleň, i hlavním zdrojem obživy, což ovšem vede k vážným zdravotním komplikacím, na které ročně uhynou ve velkých bolestech stovky zvířat. Nakolik působí řepka i na jiná zvířata, se zatím moc neví.

A divoká prasata?

S divokými prasaty je to jiná historie. Přesné příčiny jejich populační exploze, která začala v 80. letech minulého století a do současnosti přinesla minimálně třicetinásobné zvýšení početních stavů, sice neznáme, nicméně tři faktory k ní rozhodně přispěly. V prvé řadě je to způsob zemědělského hospodaření, kdy na polích zůstává množství zbytků pěstovaných plodin, které prasatům poskytují dobrou obživu i v kritickém zimním období. Druhým činitelem je to, že chybí přirození predátoři, které – a to je třetí příčina – nezvládnutý myslivecký management nedokáže nahradit.

Pokud se fauna v Česku mění, kde tyto změny začínají? A jaké mají dopad? Můžeme se nadít, že se postupně objeví zvířata, hmyz, který žije podstatně jižněji, třeba až v Africe? Nehrozí, že v Povltaví narazíme třeba na kobru?

Na příkladu řady druhů jsme ukázali, že současná fauna ČR se skutečně mění. Nejenže přibývají nové druhy, ale mnohé naopak mizí. V tomto směru mají hodně poznatků zvláště ornitologové, neboť sledování ptáků má na celém světě dlouhou tradici.

A v souladu s trendy klimatu ubývá i u nás řada vlhkomilných druhů jako bekasina otavní, čejka chocholatá, vodouš rudonohý, tetřívek obecný, chřástali, slavík tmavý či sýkora lužní stejně jako mnozí obojživelníci (čolci, skokani, kuňky), vlhké prostředí vyhledávající motýli žluťásek borůvkový a bělopásek tavolníkový nebo „vodní“ pavouk vodouch stříbřitý.

Dlužno ovšem podotknout, že úbytek druhů nemá jedinou příčinu, ale často je propojený se změnami krajiny.

A zmíněná kobra?

Pokud jde o kobru, takové obavy jistě mít nemusíme. Nicméně na jižní Moravě už parazitologové zachytili asijský tropický druh komára, který je teoreticky schopen přenášet u nás neobvyklá onemocnění, zatím takové případy naštěstí zaznamenané nejsou. Zajímavé je, jak se k nám dostává, neboť není žádný výkonný letec a z jihu by k nám určitě nedoletěl. Jelikož se vyskytuje poblíž parkovišť, je podezření, že na jeho šíření se podílí například kamionová doprava.

Za skutečného afrického hosta můžeme s trochou nadsázky označit nádhernou vážku červenou, neboť žije nejen ve Středomoří, ale i v severní Africe a také se u nás v posledních desetiletích šíří.

Mohou díky klimatické změně v české krajině přežít zvířata, když utečou nebo je někdo vypustí z domácích chovů?

I takové případy existují, ale jsou v menšině. Hlavně se jedná o nutrii, která byla už od dob 1. republiky u nás oblíbeným kožešinovým zvířetem.

Stávalo se, že čas od času nutrie utekly z kotců na farmách, ale jelikož jsou poměrně teplomilné (pocházejí z Jižní Ameriky), za tuhých zim hynuly, protože jim omrzaly uši, ocas či tlapky a zároveň neměly žádnou potravu. Když se oteplilo, začalo se jim dařit a dnes je vidíme téměř všude v nížinách od jižní Moravy po Polabí.

Nutrie v Praze

Foto: Novinky

Zvláště hojné jsou ve městech, kde kromě tepla získávají další „benefit“ – doslova prostřený stůl, neboť krmení nutrií je jednou z oblíbených atrakcí. Naštěstí nutrie zatím žádné výrazné škody nepřinášejí, někde sice rozhrabou břehy nebo spasou vegetaci, ale únosnou míru zatím nepřekračují.

Jsou jiné případy s neblahými následky pro přírodu?

Mýval severní či norek americký jsou jinou, mnohem vážnější záležitostí. Předně jejich rozšíření a aklimatizace u nás nesouvisí s oteplováním, ale podepsal se na něm člověk, který je buď záměrně, či nedopatřením dostal do naší přírody. A jelikož jde o přizpůsobivé druhy, v nové domovině se chytily příležitosti. Velkým problémem je zvláště norek, neboť decimuje populace původních raků, obojživelníků, užovek a všeho možného, co žije podél vod. Jejich boom nastal koncem minulého století, kdy řada farem zanikla, a byly případy, kdy majitelé norky vypustili do volné přírody. Smutnou epizodou je i případ podivných „aktivistů“, kteří ve jménu ochrany zvířat vypustili kdesi na Moravě desítky či snad i stovky norků na svobodu a nastartovali tak jednu z největších ekologických katastrof v naší fauně.

Mýval se šíří z okolních zemí (Rakousko, Německo) v posledních dvou desetiletích a obávám se, že máme nakročeno k dalšímu problému. Proti norkovi dobře šplhá a využívá stromovou niku, mimo jiné i k plenění ptačích hnízd.

Nemůžeme opomenout ani siku – východoasijského jelena, který u nás zdomácněl poté, co zanikly některé obory (zvláště v západních Čechách), nebo byl přímo vysazen. Jeho volný výskyt v lesích je o to závažnější, že se kříží s naším původním jelenem evropským a „nabourává“ jeho druhovou genetiku (tzv. koroze genofondu).

Co s tím dělat? 

Správná odpověď by měla cenu zlata. Jedno je jisté – tyto tzv. invazní druhy do naší přírody nepatří, ale těžko si představit, že se je podaří vyhubit. Jak už bylo řečeno, jsou velmi přizpůsobivé různým podmínkám, dobře se množí a naopak se velice nesnadno loví. Musíme se smířit s tím, že už se jich nezbavíme, a snažit se jejich stavy efektivně regulovat. Každopádně je třeba si z nich vzít poučení, že tímto způsobem bychom naši faunu už obohacovat neměli. Dost na tom, že mnohé invazní druhy se šíří samy. Například drobná rybka střevlička východní s plůdkem vysazovaných velkých ryb, plzák španělský s transportem potravin stejně jako některé mšice či další hmyz.

Jak udržet ráz české přírody, co se pro to dá dělat, když zemědělci a velkovýrobci se s přírodou moc nemazlí? 

To je alfa omega současné ochrany přírody. Ochrana prostředí, ve kterém druhy žijí, je rozhodující. Jedině pestrá krajina může být domovem pestré fauny (či flóry).

A tak paradoxně jestliže sucho, které nás nyní trápí, vede k zakládání nových rybníků či mokřadů, vlastně prospívá víc než letité „nářky“ ekologů a ochranářů. Asi je to v lidské přirozenosti, že se věci začínají řešit, až když opravdu „teče do bot“, i když tento příměr není vzhledem k suchu zrovna nejlepší…

Dnes se zpět do volné přírody vypouštějí vymizelé druhy, třeba rys či bobr. Současně máme tolerovat vlky a medvědy. Je to správně?

Vypouštění vymizelých či vyhubených druhů (odborně reaklimatizace) je nedílnou součástí strategie ochrany přírody kdekoli na světě.

U nás s tím máme docela dobré zkušenosti, jmenujme alespoň tři konkrétní příklady – rys ostrovid, orel mořský či bobr evropský. Vypouštěná zvířata pocházejí buď z jiných oblastí výskytu (rys – Slovensko, bobr – východní Evropa), anebo z odchovů v zajetí (orel mořský). Vypuštění rysa bylo úspěšným projektem – po počátečním populačním nárůstu se počty rysů ustálily na méně než 100 jedincích. Natrvalo se usadili ve třech hlavních oblastech – v Pošumaví, Beskydech a snad i v Hrubém Jeseníku, odkud jednotlivě migrují do jiných lesnatých oblastí, někdy i na dost velké vzdálenosti.

Orel s mládětem

Foto: Vasily Fedosenko, Reuters

Zkušenosti ukazují, že v místech, kde se trvale vyskytují, získávají srnci, jeleni či prasata divoká v prostředí bez predátorů ztracenou ostražitost. To se mimo jiné odráží i v menším rozsahu škod v lesích. Naopak přímé ohrožení člověka je věc naprosto nemyslitelná. Škoda jen, že mezi myslivci je ještě dost odpůrců takového soužití zvěře s predátory a ochranáři každoročně zaznamenají (nebo tuší) případy upytlačení rysů.

A co bobr, který expanduje ve velkém?

Bobr je ukázkou jiné historie „obnoveného“ druhu. Jednak jeho reaklimatizace šla dvěma směry – rozšířil se nejen z populací vysazených u našich sousedů, zároveň bylo na Moravě vypuštěno i několik dovezených párů. Bobři se dobře uchytili a během dvou desetiletí osídlili téměř čtvrtinu našeho území.

Jako hlodavci mají dobrý rozmnožovací potenciál a šíří se dál. Nemají však příliš dobrou pověst, neboť kácejí stromy na březích vod, staví z nich přehrady a hlavně zaplavují tu louky, tu pole. Pro mnohé hospodáře je to trestuhodná činnost, ale v době, kdy za značné náklady budujeme nové mokřady, nám bobr nabízí vlastně totéž, a zadarmo!

Nelze upřít, že někde je činnost bobrů opravdu nežádoucí (např. na hrázích rybníků – hrozí protržení), a je třeba jejich přítomnost regulovat, ale jinde bychom jejich pomoc měli spíše vítat než ji odsuzovat.

Takže zasahovat do přírody je přece jen trochu komplikované…

Právě bobr je ukázkou, jak je ochrana fauny (resp. přírody) komplikovaná záležitost, u které se dá těžko předvídat, co a jak bude. Teď u nás zdomácňují vlci.

Kdo z odborníků by před třiceti lety předvídal, že se z Pobaltí nastěhují do opuštěných povrchových dolů v Sasku, kde – přes svou plachost – přivyknou životu v blízkosti člověka a budou se šířit dál i k nám. Jejich přítomnost často budí paniku a zděšení, hlavně u farmářů, kteří rovněž přivykli prostředí bez predátorů (jako srnky a jeleni na Šumavě).

Vlk obecný

Foto: Právo

Ano, škody na pastvinách, někdy i větší, vlky doprovázejí, ale je třeba se přizpůsobit novým podmínkám lepším zabezpečením a využíváním náhrad.

Na druhou misku vah si položme třeba „poplach“, který vlci vzbuzují v populacích divokých prasat či jiných kopytníků, a úbytek škod, o nichž byla řeč výše. Prostě ani v přírodě není nic černobílé a každá situace má své náklady i výnosy, to nejhorší, čím ničemu neprospějeme, je jednostranný, až skoro sobecký pohled na záležitosti, které svojí podstatou jednoduché a jednostranné nejsou.

yknivoNumanzeSaNyknalC

Výběr článků