Článek
Řidič podle policistů při vycouvávání z parkovacího místa ohrozil jiné auto. Magistrátní úředníci zahájili řízení o přestupku a nechali vypracovat znalecký posudek. Znalec však konstatoval, že z policejní dokumentace nelze zjistit, co se vlastně stalo. Když přestupkové řízení skončilo, obrátil se muž na soud se žádostí o zaplacení necelých pěti tisíc korun vynaložených za právníka.
Obvodní soud pro Prahu 1 žalobu zamítl, což odůvodnil tak, že v případě zastavení přestupkového řízení nelze automaticky dovozovat odpovědnost státu tak, jak tomu bývá v případě škody vzniklé zahájením trestního řízení, které neskončilo odsuzujícím rozsudkem. Muž se ale s verdiktem nesmířil a podal ústavní stížnost.
Senát se soudcem zpravodajem Ludvíkem Davidem pak rozhodl, že justice by měla mužův nárok uznat. „Rozhodující bylo, že se nepotvrdilo původní podezření policie, že stěžovatel spáchal přestupek, a že správní orgán byl povinen řízení o přestupku zastavit kvůli pochybením policie při dokumentaci nehody. V důsledku toho je nutno v této konkrétní věci hledět na oznámení o zahájení řízení o přestupku spojené se sdělením obvinění z přestupku a na něj navazující řízení o přestupku jako na nezákonné,“ konstatoval David.
Nárok není automatický
ÚS ale jedním dechem dodal, že jeho rozhodnutí nelze aplikovat plošně s tím, že soudy musí vždy zjistit, zda lze zahájení řízení a následné kroky úřadu, které nevyústily v pravomocné rozhodnutí, považovat za nesprávný úřední postup či nezákonné rozhodnutí.
„Je zapotřebí vždy zkoumat jak daný postup příslušných orgánů veřejné moci v rámci konkrétního řízení, tak i účelnost a přiměřenost vynaložených nákladů,“ dodal David.
