Článek
Naše zpravodajské služby už prohlásily, že pracují tak, jako kdyby se Beslan měl přihodit i v Česku. Vláda zareagovala návrhem zapojit armádu do krizových situací, který se sice připravoval delší dobu, ale hodil se do atmosféry těchto dnů. Jenže boj s terorem mění společnost také jinak.
Evropa zatím byla tak velkých útoků jako v USA a Rusku ušetřena. Příbuzným obětí tragédie v Madridu je samozřejmě jedno, zda ve španělské metropoli zahynulo více nebo méně civilistů než v New Yorku nebo v sérii atentátů v Rusku. Přesto podle vojenských měřítek se počet obětí vyhodnocuje a city přitom jdou stranou. Evropa se zatím brání stavu války, v němž žijí Spojené státy od 11. září 2001, Rusko od Beslanu a Izrael dlouhá léta.
Válečný stav, ať už oficiální, anebo faktické omezení občanských svobod, je nutný v boji proti teroristům a zároveň jim napomáhá - oslabuje demokracii, kterou chtějí zničit. Země v mobilizaci odkládá liberální hodnoty na dobu po vítězství. V militarizované společnosti se vynořují jevy, které za běžného demokratického vývoje buď byly vytlačeny na okraj, anebo existovaly jako jeden ze svobodně vyjadřovaných názorů a záleželo na lidech, jakou váhu mu dají.
Příklad Ruska a USA ukazuje, že bez rozdílu míry demokratičnosti zřízení obnažuje militarizace dávné vředy. Nejmarkantnější je to v Rusku. Zprávy na hlavní televizní stanici ORT - až na moderní grafiku - stylem a zaměřením téměř kopírují brežněvovské časy. Nezávislé, natož oponující hlasy jsou vyloučeny. Zaznívají ještě v tištěných a internetových médiích, ale působnost těchto jinak smýšlejících je omezena na Moskvu a Petrohrad a oslovuje příslušníky inteligence či podnikatelského stavu, což jsou v zemi minority.
Putinovo pondělní oznámení, že chystá změnu volebního systému, která fakticky směřuje k upevnění centrální moci a má zajistit kontrolu prezidenta a jeho lidí pokud možno nad každým šustnutím v politice, je rovněž snahou o návrat ke stylu řízení sovětského státu. Je těžké určit, zda bylo cílem teroristů zastavit i ty slabé pohyby, které Rusko v minulých patnácti letech prodělalo směrem k větším občanským svobodám. Ale povedlo se to.
Pokud jde o USA, srovnání s Ruskem přirozeně kulhá, ale o reminiscenci padesát let starých společenských nálad, kdy se nenosí říkat naplno svůj názor, rozhodně jde. Vzpomínám na setkání s lidmi z občanskoprávních a mediálních organizací ve Washingtonu na podzim 2002. Unisono od nich znělo: kritizovat vládu a prezidenta ani za rozhodnutí, která jsou na hraně demokracie, není možné, protože většina lidí je připravena obětovat demokracii za podřízenost vůdci pevné ruky. A když nakonec vznikla silná kritika prezidenta Bushe - Mooreův Fahrenheit 9/11 - vychýlila se opačným směrem a vykazuje stejné znaky jako publicistické pořady ORT.
Evropa tomu všemu zatím přihlíží a snaží se zachovat tradiční otevřenou společnost. Daří se to především kvůli nesrovnatelně menší intenzitě teroru v zemích EU. Tragédie v Madridu ale vedla ke změně vlády ve Španělsku. Na druhé straně Francie a Itálie, jejichž unesení občané jsou stále v ohrožení života, zaběhnuté hodnoty nemění. Ale jak dlouho nám evropské svobody vydrží netknuté, jestliže teroristé masívně zaútočí i v našich končinách?
Vad v nedávné historii evropských národů je víc než dost. Obecně je to nesnášenlivost. V našich nejnovějších dějinách stačí připomenout dvě neslavná období po dvou národních vzedmutích: druhou republiku 1938-1939 a normalizaci. Češi tehdy ničili Čechy. V depresi po společenských kataklyzmatech se vždy daří hlasatelům jednotné linie a potírání jiných názorů.
Ideální by bylo, kdyby zpravodajské služby dokázaly odhalovat plány teroristů tak, aby v našich zeměpisných šířkách k ničemu nedošlo. Ale to se zaručit nedá. Dá se však vstřebat myšlenka, že útok na naše hodnoty se nevede jen střelnými zbraněmi.
USA, Izrael a Rusko jsou na cestě, na jejímž konci možná bude přiškrcený nejen terorismus, ale také vlastní svoboda. My máme ještě čas si nejen říci, do jaké míry jsme ochotni obětovat svobodu kvůli bezpečnosti - dostane-li se i Evropa do války s terorismem, jiné východisko nebude - ale také stanovit, jak se k dnešnímu stavu budeme chtít vrátit. Podmínkou je pochopení, že teror nejsou jen obrázky z televize, ale realita, které možná budeme muset čelit ze dne na den.
PRÁVO 15. září