Článek
Právě v Klausovi je vzácně zosobněno všechno nedorozumění polistopadových poměrů. Zemi, která na tom byla po pádu reálného socialismu už tak dost mizerně, naordinoval svoji léčbu, ze které se hned tak nevzpamatuje.
Je jen spravedlivé, aby právě Klaus stál v čele státu právě nyní, kdy květy, o které tak svědomitě pečoval, dozrávají v plné a šťavnaté plody. Byly soustavně hnojeny speciální směsí naivního ekonomického dogmatismu v rovině teorie a protřelého klientelismu v rovině praxe. Kde jsou vlastně dnes všichni ti generální ředitelé velkých fabrik a šéfové bank, kteří sedávali v televizních besedách po boku Václava Klause a přikyvovali jeho moudrům opsaným od Jeffreyho Sachse? Všichni jsou už v Mexiku. Jenom ty továrny se nějak nedaří dohledat.
Profesor Klaus samozřejmě za nic nemůže. On tak jaksi vlastně nikdy za nic nemohl. On si jenom upřímně myslel, že když se lidem rozdají na poště kupóny, bude z toho všelidová prosperita. Bylo z toho sice něco úplně jiného, ale zato si budeme moci ještě pár let chodit na poštu pro známky s Klausovým portrétem. Je to správné, aspoň tak brzy nezapomeneme.
Klause budou volit tentokrát zřejmě i komunisté. Třináct let jim státotvorné strany vyčítaly, že se dostatečně nepřihlašují k polistopadovému vývoji. Když teď hodlají dát hlas tomu nejlistopadovějšímu ze všeho listopadového, zase to prý není správně. Možná, že kdyby navrhli madame Albrightovou...?
I když jako ekonom se Václav Klaus rozhodně příliš nevyznamenal, nelze mu upřít, že v dobách vyhrocených mezinárodních situací si zachovával chladnou hlavu. Sympaticky to kontrastovalo s Milošem Zemanem, vítězem od Bělehradu, jemuž se nikdy netřásla kolena. Dnes to neméně sympaticky kontrastuje s těmi, kdo si brousí zuby na ropou nacucané vavříny od Bagdádu. Ani jim se v kancelářích kolena netřesou.
Po posledním zasedání Rady bezpečnosti OSN jsme se dostali do situace, kdy je zřejmé, že tento orgán se i proti vůli George Bushe a Tonyho Blaira přece jen rozhodl ctít mezinárodní právo. Čeští chemici nemají ovšem v tomto případě v Zálivu co pohledávat. Jejich jedinou funkcí zůstává krýt záda případnému agresorovi a hasit požár, který napřed sami pomohou založit.
To, co zatím vypadalo jen jako nezávazné gesto ucházet se v kuloárech o funkci prezidenta může v nové situaci lehce nabýt nečekaných rozměrů. Není totiž úplně jisté, že se mezinárodní právo podařilo definitivně pohřbít. Pokud se spravedlnost přece jen vzpamatuje, bylo by smysluplné, aby k případnému mezinárodnímu soudu doprovázel českého premiéra také nově zvolený prezident. A Václav Klaus to mu přiznejme by alespoň v této kauze byl zcela nevinně.
(Autor je sociolog)
PRÁVO 18. února