I po čtvrtstoletí má česko-německá deklarace smysl

Přesněji řečeno předložit veřejnosti na obou stranách hranic náhled na bolestné i osudové události, na něž našly Praha i Berlín společného jmenovatele – rozbití předválečného Československa, řádění ordnerů v pohraničí včetně lynčování a zabíjení, mnichovský diktát, vyhánění Čechů z území vydaného Hitlerovi, řečeno slovy Františka Halase, „hrdým Al­bionem a sladkou Francií“, okupaci, zřízení protektorátu Čechy a Morava, heydrichiádu, poválečný odsun včetně zabavení majetku.

Téma poválečného vypořádání se s Němci, pojímané jako nehumánní a protiprávní, žilo v československém disentu vlastním životem už před listopadem 1989. Václav Havel při své první zahraniční cestě jako hlava státu tudíž v lednu 1990 při rozhovoru s Richardem von Weiszäckerem, tehdejším západoněmeckým prezidentem, prohlásil: „Odmítáme myšlenku kolektivní viny jako morálně ospravedlnitelnou. Jestliže byla aplikována i vůči československým občanům německé národnosti, pak to rozhodně nebylo správné.“

Lidé kolem Havla se naplno upnuli k představě, že jednostranná omluva i se všemi z ní plynoucími důsledky je potřebná. Tento přístup, vítaný potleskem Sudetoněmeckého landsmanšaftu (SL) i bavorské CSU jako patrona odsunutých, československou veřejnost šokoval.

Značná část měla v paměti Lidice i popravy a Heydrichovy nemilosrdné vize, jak naložit s českým národem po vítězství německých zbraní. Netrvalo dlouho a vypukla první polistopadová celospolečenská diskuse.

U nás ve prospěch německých názorů i přímo nároků SL působili, eufemisticky řečeno, lobbisté i z řad novinářů, nejednou ti, kteří měli za sebou část života v emigraci v Mnichově. Aktéři na nejvyšší úrovni si vyměňovali návrhy. Daniel Kaiser zmiňuje ve své knize velvyslance Jiřího Grušu a doporučení navrátit československé občanství odsunutým a jejich zapojení do kuponové privatizace i depeši z Bonnu, nadhazující natvrdo majetkové restituce.

Zlom se dostavil až v březnu 1995. Josef Zieleniec, první šéf české diplomacie, navrhl, aby oficiální tečku za minulostí učinily vlády či parlamenty obou partnerů prohlášením, že se křivdami už politicky ani právně zabývat nebudou a upřednostní věci příští.

Pod taktovkou Alexandra Vondry a Petera Hartmanna, zmocněnců ministrů zahraničí, vypuklo urputné vyjednávání.

„Bylo to intenzivního dva a půl roku, kdy se uskutečnilo jedenáct kol, která se nám podařilo utajit před novináři, abychom nebyli pod tlakem,“ vzpomínal v ČT Rudolf Jindrák, tehdejší generální konzul v Mnichově a pozdější dlouholetý velvyslanec v Berlíně.

Přetahovaná se soustředila doslova na slovíčka – vyhnání, odsun, bezpráví, dekrety prezidenta Beneše. „Nechyběly všemožné triky. Od doslovného odcházení od stolu přes limuzíny s okázale nastartovanými motory před dějištěm rozhovorů po přestávku na kávu delší než vlastní rokování,“ popsal Právu jeden z českých vyjednavačů, který si přál zůstat v anonymitě.

„Nejenže česko-německá deklarace před téměř 25 lety osvobodila naši budoucnost od břemena složité minulosti, ale dala našemu sousedství institucionální rámec, který na zcela konkrétní úrovni podporuje a utváří naši spolupráci – Česko-německý fond budoucnosti, Česko-německé diskusní fórum, Česko-německé fórum mládeže, později pak Strategický dialog,“ řekl loni v srpnu Právu německý prezident Frank-Walter Steinmeier.

Navzdory kontroverzím kolem uprchlíků i evropského klimatického plánu zažívá soužití České republiky a Německa nebývalý rozkvět. A to nejen v nejvyšších politických patrech, ale také při vzájemném poznávání se – rodin, škol, institucí, kulturních spolků. A to není málo.