Hlavní obsah
Historik Oldřich Tůma z Ústavu pro soudobé dějiny. Foto: Petr Horník, Právo

Historik Tůma: Zradou v Mnichově si spojenci nepomohli

Zrada západních spojenců před 80 lety v Mnichově vehnala ČSR do zkázy, sami si ale nijak nepomohli. Okolnosti i důsledky diktátu, který Hitlerovi uvolnil ruce k další expanzi, vysvětloval v rozhovoru pro Právo historik Oldřich Tůma z Ústavu pro soudobé dějiny.

Historik Oldřich Tůma z Ústavu pro soudobé dějiny. Foto: Petr Horník, Právo
Historik Tůma: Zradou v Mnichově si spojenci nepomohli

Co bylo hlavním impulzem ke svolání konference v Mnichově koncem září 1938?

Hitler chtěl zlikvidovat Československo, ale prozatím se Německo chtělo vyhnout válce se západními mocnostmi. Hitler počítal s tím, že Československu nepomohou.

Zúčastněné země věděly, oč Hitlerovi jde?

Ani Británie a Francie nechtěly válčit a nové jednání byla cesta, jak se válce vyhnout. Je známo, že britskému premiérovi Chamberlainovi byla pozvánka do Mnichova doručena spektakulárním způsobem během jednání britského parlamentu. Prohlásil, že pojede, a dostalo se mu ovací.

Stalo se tak po krachu jednání v Bad Godesbergu, kdy měl Hitler daleko větší požadavky, než bylo to, co s ním Chamberlain dohodl o týden dříve. ČSR pak 23. září mobilizovala se souhlasem Británie a Francie. Těch pár dní mezi 23. a 28. zářím se zdálo, že válka začne. Mnichov dával Británii šanci se válce vyhnout. A Francie se nakonec vždy přizpůsobila.

Byla to zbabělost, nebo spíš neprozřetelnost?

Obojí. Chtěli se vyhnout válce, ale byla to hlavně politická chyba. Nechali si vnutit Hitlerovu interpretaci krize, že jde o situaci českých Němců a že ji chce Hitler vyřešit. Přitom se dalo pochopit, a nebylo ani třeba velkého státnického rozhledu, že šlo o další krok k rozbourání uspořádání dosaženého po 1. světové válce.

Šlo o likvidaci ČSR coby demokratického státu, důležitého kamene francouzského spojeneckého systému, který Francie s politickými a jinými náklady ve střední Evropě budovala. Nešlo o postavení českých Němců, to byla jen záminka. Konflikt se odložil, ale ani ne o rok. A v roce ’38 nebyla výchozí pozice pro konflikt horší než v roce ’39.

Bylo to i o politických osobnostech? 

To jsme na poli spekulací. Ve Francii se ve 30. letech měnily vlády poměrně rychle. Ještě na jaře byl francouzským premiérem. Léon Blum, jehož vztah k ČSR coby socialisty byl příznivější. Kdyby krize vypukla za jeho vlády, byl by možná postoj Francie jiný. I Beneš spoléhal na to, že by i kvůli Československu mohlo k další změně ve francouzské vládě dojít.

Před zahájením mnichovské konference 29. září 1938. Zleva Mussolini, Hitler, německý tlumočník Paul Schmidt a Chamberlain.

Foto: Repro z knihy Vznik a pád třetí říše

A Británie?

Tradují se různé výroky, jimiž Churchill komentoval mnichovskou dohodu. Například že Británie měla tehdy „na výběr mezi hanbou a válkou, vybrala si hanbu a bude mít válku“.

Jak vypadalo veřejné mínění ve Francii a Británii?

Spíš se lidem do války nechtělo. V obou zemích byly demonstrace na podporu ČSR nebo proti politice ústupků. Převažovaly však obavy z války. Ve Francii za 1. světové války padlo 1,3 miliónu lidí. To pro ni znamenalo obrovskou ránu a pro opakování něčeho takového neměla veřejnost pochopení. Část médií byla vůči ČSR naladěna dost kriticky. Německo mimo jiné některé listy finančně podporovalo. I takto dokázalo svou propagandu francouzské a britské veřejnosti servírovat.

Je známo, že když se francouzský premiér Daladier vracel z Mnichova, viděl z letadla davy lidí a obával se protestů. Ale lidé ho tam vítali jako zachránce míru. Prý řekl, že to jsou volové. A i Chamberlain byl vítán jako zachránce míru.

Být občany ČSR značná část německých spoluobčanů nechtěla, pak se s tím smířili, ale vlivem hospodářské krize, která postihla pohraničí nejvýrazněji, napětí vzrostlo

Byli u nás čeští Němci skutečně utlačovaní, nebo to byla čistá propaganda?

Byla to z velké části propaganda. Ale oni se asi jako utlačovaní cítili. Němci – a tedy i čeští a moravští Němci – byli, zjednodušeně řečeno, v Rakousku vládnoucím národem. A už od druhé poloviny 19. století probíhal kulturní a politický boj s Čechy.

Na podzim 1918 se dostali do pozice menšiny ve státě, kde vládl národ, se kterým měli rivalské vztahy a který vnímali z hlediska kulturního, civilizačního jako nikoli sobě rovný.

Být občany ČSR tedy značná část německých spoluobčanů nechtěla, pak se s tím smířili, ale vlivem hospodářské krize, která postihla pohraničí nejvýrazněji, napětí vzrostlo.

A Německo byla země zaslíbená?

Německo se po roce ’33 zdálo být prosperujícím státem, který všechno vyřešil. Žádná nezaměstnanost, stavěly se dálnice, Hitler přestal respektovat podmínky versailleského míru a procházelo mu to. Z hlediska občanských práv na tom byly menšiny v ČSR v dobovém srovnání dobře. Ale to asi nic neměnilo na jejich subjektivním pocitu.

Lidé v Británii věděli o skutečných poměrech v ČSR málo

Němci byli přece i ve vládách…

Ano, byly tu německé strany, které víceméně přijaly existenci ČSR a byly ochotny spolupracovat. Od roku ’26 do roku ’38 byli minimálně jeden či dva němečtí ministři ve vládách. I to byla v Evropě spíš výjimka.

Německá soc. dem., jež zůstala nakonec jedinou politickou silou, která odporovala Henleinovi, to vnímala tak, že na problémy mezi Čechy a Němci se musí zapomenout, protože ČSR je poslední zemí, kde mohou Němci ještě svobodně dýchat. A také to brali tak, že jde především o boj mezi demokracií a diktaturou.

Jak fungovala německá propaganda?

Část anglického tisku přejímala představu o tom, že jsou tady Němci utlačováni. Ale především lidé v Británii věděli o skutečných poměrech v ČSR málo. I Chamberlain říkal, že nemá cenu v londýnských parcích kopat zákopy kvůli konfliktu mezi lidmi, o kterých nic nevědí. Nacistická propaganda byla v líčení útlaku a křivd, jimž jsou Němci v ČSR vystaveni, velmi systematická a do jisté míry úspěšná.

Edvard Beneš při rozhlasovém projevu v září 1938

Foto: ČTK

Slováci, Poláci a Maďaři nebyli ve společném státě spokojení. Jak se tyto nálady rozvířily vlivem hospodářské krize?

Hospodářská krize se rozhodně podepsala na radikalizaci sociální, nacionální, na politických konfliktech. Lidé zchudli, byli nezaměstnaní, a nikoli vlastním zaviněním. Byl to světový fenomén, na kterém rostly radikální strany nalevo i napravo.

U nás v pohraničí byl průmysl orientovaný především na export, který se zhroutil. Například textilní průmysl, výroba hraček, hudebních nástrojů.

Důležitou roli hrála ochranářská opatření ze strany Německa. Ta postihovala právě i dovoz do Německa. Roztrhaly se tradiční vazby mezi českými zeměmi a Německem, na kterých závisela prosperita německých podniků v pohraničí. Hitler zvedal cla, aby chránil domácí produkci, z toho mimo jiné vzešly ekonomické problémy pro obyvatelstvo v pohraničí, ale politicky se to obracelo proti pražské vládě.

Co vztahy se Slováky?

Slováci nebyli menšinou, patřili k tzv. státnímu národu. Od 20. let tu ale sílila snaha získat autonomii. Hlavním bojovníkem za tento program byla Hlinkova ľudová strana. Byla velice konzervativní, nesnášeli český liberalismus, kosmopolitismus, socialismus apod.

Snahu po vlastním státě nebo aspoň autonomii je třeba vnímat jako součást fenoménu spojeného s rychlým dospíváním slovenské společnosti, což mělo v porovnání s českým případem zpoždění dvou nebo tří generací.

K vyhlášení Slovenského státu byli pak Tisovi luďáci v březnu 1939 dotlačeni Hitlerem, ale vesměs to korespondovalo s jejich ambicemi. Určitě však ne s většinovým postojem Slováků.

ČSR byla snad nejloajálnějším partnerem Francie a v mezinárodních otázkách ji vždy následovala

Byla dohoda s Francií jednoznačná?

Smlouva s Francií byla o politické i vojenské spolupráci a narušení územní celistvosti jedné smluvní strany mělo být důvodem pro její naplnění. Nebyla ale doplněna podrobnými plány o vojenské součinnosti. Francie si budovala systém spojenců proti Německu, jehož součástí bylo Polsko, my, Jugoslávie, Rumunsko a další.

To byla její ofenzívní politická strategie, ale od 2. pol. 20. let se francouzská vojenská doktrína stala defenzívní, jak o tom svědčí vybudování Maginotovy linie. Když vybudujete opevnění za miliardy, tak nepošlete vojáky před ně. Plány na rychlou ofenzívu do Německa neměla.

Ale Češi prý byli připraveni vyběhnout Francii na pomoc se zbraní.

ČSR byla snad nejloajálnějším partnerem Francie a v mezinárodních otázkách ji vždy následovala. Vnímali jsme ji jako úhelný kámen naší bezpečnosti i existence. Benešovi se vyčítá, že se na ni příliš spoléhal, ale je otázka, jaké tady byly alternativy.

Z dnešního pohledu se jeví pro obě země jako krajně nešťastné, že jsme nedokázali spolupracovat s Polskem. Místo spolupráce tam bylo spíše nepřátelství.

Jak se Beneš zachoval po mnichovské dohodě?

Rezignoval 5. října, což asi v běhu normální politiky je pochopitelné, snad i chvályhodné. Odešel do Anglie, pak do USA. To je reakce politika, jehož celá stavba jak zahraničněpolitická, tak i vnitropolitická se zhroutila. Současně ale i vyklidil pole tomu, co za druhé republiky přišlo.

Připadá mi jako důležitá otázka, zda se nedalo čelit morálnímu propadu, politickému rozvratu, nástupu nacionalismu, antisemitismu, provincialismu a všem těm štvanicím. Válku jsme vyhrát nemohli. Ale nemohla prvorepubliková politická garnitura zkusit zabránit tomuhle?

Mohli se lidé cítit po jeho útěku opuštěně s tím, že tím hasnou i ideály první republiky?

Pro spoustu lidí byl Mnichov větší šok než 15. březen ’39, protože ten už měli za nevyhnutelný následek. Říkal se vtip, který reagoval na Benešova slova z doby před Mnichovem: „Mám svůj plán a nenechám se ničím mýlit.“ – „Jo, ten plán byl eroplán.“ To ilustruje veřejné mínění.

V konfliktu demokracie a nacistické diktatury, kdy nás opustily demokratické mocnosti, zklamal i systém demokracie a politických stran.

Říkalo se, že se politické strany staraly jen o sebe, což jistě byla do určité míry pravda, a politici taky. To všechno koneckonců známe i z dneška.

I když budeme chápat rozhodnutí tehdejších vůdců, že přijetí Mnichova byla sice strašná věc, ale nevyhnutelná a pořád lepší než izolovaná a beznadějná válka, neznamená to, že se nemáme pozastavit nad tím, že neměli plán, co dále. Vždyť se dalo předjímat, že to bude mít dopady na psychiku a morálku národa. Připadá mi, že toho, čím byla první republika, jsme se vzdali až příliš lehce.

Celý rozhovor s Oldřichem Tůmou najdete v sobotním vydání deníku Právo
yknivoNumanzeSaNyknalC

Reklama

Výběr článků