Článek
Ačkoliv ÚS jeho stížnost zamítl, případ posloužil jako modelová situace pro to, jak mají soudy v podobných případech postupovat.
ÚS v čele se zpravodajem kauzy Tomášem Lichovníkem poukázal na fakt, že justice neumí adekvátně reagovat na případy, kdy po svěření dítěte do péče jednomu z rodičů se ten i s dítětem odstěhuje z původního místa bydliště.
Soudy pak sice musí aspekt vzdálenosti zohlednit, ale stávající úprava je podle ÚS vágní.
Nejde jen o peníze, ale i o čas a energii
„Pokud musí rodič za účelem styku s dítětem překonat větší vzdálenost, je 'fér', aby negativa s tímto spojená nesli rovnoměrně oba rodiče. Zpravidla nejde 'jen' o finanční stránku věci, ale také o čas a energii, kterou musí druhý rodič na realizaci styku vynaložit,” připomněli soudci.
Pokud musí rodič za účelem styku s dítětem překonat větší vzdálenost, je „fér“, aby negativa s tímto spojená nesli rovnoměrně oba rodiče: https://t.co/HZxHqVgoVd
— Ústavní soud (@usoud_official) 19. června 2018
Bylo by proto vhodné, aby překážky spojené s „realizací styku s dítětem” nesli oba rodiče.
„Rodič, jemuž byly děti svěřeny do péče, byl povinen předat dítě ke styku v místě bydliště druhého rodiče nebo v místě, na němž se rodiče dohodnou. Oproti tomu by druhému rodiči vznikala povinnost předat dítě po ukončení styku rodiči, jemuž bylo dítě svěřeno do péče, v místě jeho bydliště,” doporučil ÚS, byť si je vědom, že tento postup nelze aplikovat vždy.