Vedle plátna, na němž se jako náboženské zjevení objevoval Klement Gottwald, to bylo dílo vymezující jeden z extrémů, od něhož se česká společnost naštěstí dávno odrazila. Ale hojná návštěvnost výstavy na druhý svátek vánoční napovídá, že přinejmenším téma společného uctívání vrchnosti spojeného s očekáváním, že hodný vládce nás nenechá na holičkách, má lidem stále co říct. Stejně jako každoroční vánoční Pyšná prinezna s králem Miroslavem.

Druhý extrém, který existuje ve světě, do něhož Česká republika patří, je spoléhání jen a pouze na vlastní síly bez naděje na pomoc státu či osvícených vládců. Tento model nejvíc rozvinuly Spojené státy americké a dosáhly s ním obrovských materiálních úspěchů v bohaté části svých měst stejně jako otřesného úpadku v chudých čtvrtích týchž metropolí, často jen o ulici dál.

Navíc se ukázalo, že po pořádném leknutí se lidé v takovém systému houfují kolem silných vůdců úplně stejně jako ti, kteří žili ve stínu strany a vlády. Politici pak uplatňují zažitý individualismus ve stylu puberťáka v nejnovějším fáru, který pod ochranou papalášského taťky se prohání uličkami města dvoustovkou bez ohledu na menší vozy a chodce.

Jako ostatní postkomunistické země jsme ze sebe setřásli stalinistické zrůdnosti, ale drtivá většina z nás nechce skončit v americké říši ostrých loktů. Pohyb od víry v hodné vládce k zásadě, že se má každý o sebe postarat v první řaě sám, však nezvratně zahájil 17. listopad 1989 a končící rok 2002 byl na cestě od známého a překonaného k neznámému a s rozpaky přijímanému důležitým bodem.

Česká republika totiž završila vstupní jednání s Evropskou unií. Máme-li projít při nástupu na skutečnou kapitalistickou vojnu přijímačem, který vyhovuje středoevropskému postkomunistickému naturelu víc než americké zašlapávání nováčků do bláta drsnými seržanty, pak je lepší Unie než volný pohyb ve světě ostrých hochů. Teď jde o to, jestli bude mít stejný názor většina lidí, kteří přijdou v nadcházejícím roce hlasovat v referendu o vstupu do EU.

Tento mezinárodně politický rámec ale máloco usnadní na domácí scéně. Odchází polistopadový prezident, který přišel k moci na vlně světového uznání a opouští úřad rovněž hýčkán zahraničím, ale mezitím ztratil většinu přízně vlastních lidí. Václav Havel působil jako člověk, který se upřímně snažil zbavit Čechy čecháčkovství, ale zároveň tak dlouho se špatně skrývaným odporem shlížel z Hradu na plebejství sého lidu, až nad sídlem králů zazářilo srdce z prostonárodní pouti.

Příští rok přinese rozluštění hádanky, kdo zaujme Havlovo místo. Jasné je zatím jediné: tradiční úctu k úřadu prezidenta republiky žabomyší šramot kolem kandidátů bezpochyby naruší. Největší tah na Hrad má muž, který ztělesňuje stále silnou víru mnoha lidí v mocného vládce, Miloš Zeman. Odpůrci otcovských figur v politice, do jejichž čela se váhavě postavil na poslední chvíli premiér Vladimír Špidla, sice prohlašují, že Zemanův návratby byl pro zemi krokem zpět, ale zoufale postrádají srovnatelné odhodlání a schopnost kombinovat cukr a bič pro dosažení svých cílů.

Další táta, tentokrát pravice, Václav Klaus, je zdánlivě na odchodu. Jak on, tak Zeman uměli velké hry a pohrdali pokoutným kšeftařením, nijak ale nezabránili vzestupu kšeftařů ve své blízkosti. Bude rok 2003 zlatou dobou pro tato bratrstva? V měsících, kdy rozhodneme o mezinárodním zařazení republiky, nakreslí portrét naší domácí scény osoba nového prezidenta, vývoj v ČSSD, která má v březnu důležitý sjezd, a také pohyby na pravici s Topolánkem, Kaslem a agonizující Unií svobody.