Na Seznam světového dědictví UNESCO byl zapsán i kladrubský hřebčín

Hřebčín ale musí do prosince 2020 splnit několik podmínek a výbor přidal i několik doporučení. „Podmínky pro nás nejsou nic překvapujícího. Počítáme s tím, že většinu z nich splníme do konce letošního roku,” uvedl Machek a dodal, že o zapsání se mělo původně hlasovat až příští rok.

Hřebčín v Kladrubech je nejstarším velkým hřebčínem na světě. Jeho základy položil císař Maxmilián II., který založil v roce 1563 hřebčinec, Rudolf II. potom 24. dubna 1579 povýšil původní koňskou oboru na císařský dvorní hřebčín, a toto datum je považováno za datum založení. V roce 1918 převzal hřebčín stát. V císařských dobách byli bělouši využívání panovníky pro ceremoniální účely a i nyní jsou ozdobou královských dvorů ve Švédsku či Dánsku.

Původně v Kladrubech chovali španělsko-italské koně, ze kterých vyšlechtili starokladrubského koně. V 19. století zde byl zaveden i chov speciálních kočárových koní, populárních clevelandských hnědáků. Po vzniku Československa v roce 1918 se stádo starokladrubských koní ocitlo ve vážném ohrožení - už podruhé v historii. Poprvé, během sedmileté války (1756 až 1763), koně museli dokonce Kladruby opustit a na více než deset let se chov přestěhoval do Uher.

Druhá rána přišla v roce 1918, kdy se revoluční nechuť ke všemu habsburskému obrátila i proti koním z bývalého dvorního hřebčína. Pro chov se podařilo udržet pouze stádo běloušů, méně ušlechtilí vraníci byli odsouzeni k postupné likvidaci. Novým účelem hřebčína se nakonec stala produkce plemenných hřebců pro jednotlivé zemské chovy. Z bývalých rakouských hřebčínů se sem pro tento účel dostali zástupci anglických a anglo-arabských plnokrevníků i tři ročníky lipicánských hříbat.

Kmen vraníků naštěstí nezanikl úplně, velkou zásluhu o jeho obnovu měl František Bílek, který se jejich záchraně začal věnovat už během druhé světové války. V roce 1945 pak byli starokladrubští vraníci opět přestěhováni zpět, a to do stájí ve Slatiňanech, ze kterých o tři roky později vznikla Výzkumná stanice pro chov koní. Starokladrubský kůň se v hřebčíně chová do současnosti, je možné ho vidět na soutěžích v klasické drezúře, parkuru i barokního ježdění.

Starokladrubský kůň, vyšlechtěný ze španělských a staroitalských koní, je jediné původní české plemeno, patří navíc mezi nejstarší dochovaná kulturní plemena na světě. Koně z Kladrub využívá i česká jízdní policie. Současní koně - je jich zhruba pět stovek - mají v hřebčíně evidované předky až do poloviny 18. století.

Areál hřebčína se rozkládá na ploše 1200 hektarů v Polabské nížině nedaleko Pardubic. Jeho srdce tvoří hlavní stáje, zámek a kostel. Komplex hřebčína byl v roce 1995 spolu se základním kmenovým stádem prohlášen kulturní památkou, o sedm let později se stal národní kulturní památkou. Aby byla šance na zápis na seznam UNESCO co nejvyšší, byla v roce 2015 vyhlášena krajinná památková zóna Kladrubské Polabí a od května 2016 je oblast na seznamu evropsky významné lokality Natura 2000, která zahrnuje lužní les, areál hřebčína, louky, výběhy a pastviny.

V posledních letech prochází kladrubský hřebčín, který je příspěvkovou organizací ministerstva zemědělství, rozsáhlou rekonstrukcí. První etapa oprav skončila v roce 2015. Zakázku na opravu hřebčína ale provází podezření z korupce, v současní době se kauzou údajně zmanipulovaných zakázek zabývá pardubická pobočka Krajského soudu v Hradci Králové. Obžalobě čelí 17 lidí a pět firem , mimo jiné Geosan Stavební, Chládek a Tintěra, Strabag, Cettus nebo Metrostav.

O zápis krajiny pro chov a výcvik ceremoniálních kočárových koní v Kladrubech nad Labem na seznam UNESCO usilovala ČR již řadu let. Na indikativní seznam kandidátů na zápis byla krajina zařazena už v roce 2007. Ještě letos v květnu ministerstvo kultury uvedlo, že na základě aktuálního doporučení od Mezinárodní rady památek a sídel (ICOMOS), aby dopracovalo návrh kladrubského hřebčína a jeho krajiny, český stát nominaci odloží a předloží ji do konce února 2020.