Dlouhotrvající vedra, extrémní sucha, ale i povodně, bouře nebo hurikány. V posledních letech nic mimořádného. Máme se připravit na to, že to bude normální?

Současný průběh počasí je výsledkem dlouhodobého oteplování klimatu, který změnil i chod arktické oscilace. Začalo se to projevovat kolem roku 2005 a z hlediska statistiky máme poměrně reálnou šanci, že počasí, které jsme měli v uplynulém desetiletí, bude dalších deset let, ale o něco víc extrémně, pokračovat. Není to žádná katastrofa, ale musíme na to být připraveni.

Co se vlastně děje?

Došlo k tepelné nerovnováze klimatického systému. Množství energie, které dopadalo ze Slunce na Zemi, bylo v minulosti zpětně vyzářeno do prostoru a energetická bilance Země byla v podstatě nulová. Tím, jak vzrostly koncentrace skleníkových plynů, zůstává na Zemi trochu víc tepla než dříve. Zdánlivě je to málo, jeden watt na metr čtvereční. Je třeba si ale uvědomit, že rozdíl mezi dobou ledovou a meziledovou je někde mezi pěti až šesti watty na metr čtvereční.

V posledních letech došlo k velkému zhloupnutí národů

Teď neseme důsledky oteplení, které způsobilo spalování uhlí v 90. letech nebo i dříve. Teplo, které se na Zemi zadrželo navíc, se kumuluje nejvíce v moři. Obrovský tepelný obsah svrchní dvoukilometrové vrstvy oceánů zřejmě způsobuje, že se léto značně oteplilo a prodloužilo a vlastně trvá i v podzimních měsících.

Současná zima je pak poměrně krátká a teplá, ale právě s nebezpečnými průniky studeného vzduchu. Dalšímu oteplení zhruba o jeden stupeň se ale nevyhneme, I kdybychom přestali produkovat CO2 tak to bude trvat nejméně 20 let, než vychladne oceán.

Znamená to, že se situace bude ještě zhoršovat a čekají nás větší extrémy?

Nelze vyloučit, že riziko některých extrémních jevů se bude dál zvyšovat. Největší problém na severní polokouli vidím v oteplování Arktidy.

Oblast o rozloze asi 10 milionů kilometrů čtverečních je většinou pokryta zhruba dvoumetrovou vrstvou ledu. Tato oblast se ale otepluje dvakrát až třikrát rychleji než jiná místa na světě, což ovlivňuje arktickou oscilaci a ta zase ovlivňuje směr větrného proudění a tím i srážek. O budoucím klimatickém posunu České republiky se rozhodne za polárním kruhem.

K nejdůležitějším velkým jevům severní polokoule patří takzvané tryskové proudění neboli planetární vlny, které jako prstence obtáčejí severní pól. Když je hodně chladno, vytváří se okolo Arktidy polární vír. Jenže v poslední době, jak se otepluje, tento vír slábne a dochází ke snadnějšímu průniku studeného vzduchu nejen do Evropy, ale i třeba i do Severní Ameriky či Asie.

Většinou jsou první na řadě americké pláně. Často vidíme v televizi, že USA zavalil sníh a postihly kruté mrazy. Průnik studeného vzduchu může dosáhnout až na Floridu, kde pak mrznou sady s pomeranči, nebo do Mexického zálivu, kde zasněží. Pokud dojde k průniku v Asii, může studený vzduch dorazit až k indickému Dillí, kde pak často umrznou i stovky lidí.

Zmínil jste průniky studeného vzduchu i do Evropy. Už k tomu došlo i v Česku?

Třeba minulou zimu a letošní jaro. Je velmi pravděpodobné, že to, co se děje klimaticky v Americe, dorazí dříve nebo později ve stejné intenzitě i do Evropy. I když celkově se středoevropské zimy oteplují, tak zároveň roste riziko těchto velmi studených průniků.

Změny klimatu ale probíhají desítky let.

Jedna věc je, jak klimatické změny v současnosti vnímáme, a jaké skutečně jsou. Nečekal bych nějakou velkou jednorázovou změnu, ale pokračování klimaticky nestabilního prostředí.

Nevěnujeme dostatečnou pozornost tomu, co se děje v přírodě, ale zabýváme se děním ve společnosti, a zejména v politice. Mám pocit, že v posledních letech došlo k velkému zhloupnutí národů. Podvědomě totiž vnímáme, že se v přírodě, v lese, na poli, v počasí, něco děje. Přírodní část mysli ale ignorujeme, což nemůže skončit dobře.

Zřejmě máme představu, že když vyměníme nějakého politika ve vedení státu, tak se vše vyřeší a situace se zlepší. Neúměrně se to promítá do nálad a strachu všude na světě. Pokud je to takhle, znamená to, že politické protesty budou celosvětově pokračovat a budou ještě intenzivnější, hlubší a násilnější.

Geolog, klimatolog, spisovatel, esejista, filosof, překladatel taoistických a zenových textů a popularizátor vědy Václav Cílek.

Geolog, klimatolog, spisovatel, esejista, filosof, překladatel taoistických a zenových textů a popularizátor vědy Václav Cílek.

FOTO: Jan Handrejch, Právo

Pohled na stav životního prostředí je značně upozaděný. Prioritní by nemělo být, kdo stojí v čele vlády, ale třeba čistota podzemních vod. Dvě třetiny podzemních vod jsou nějakým způsobem znečištěné. Jejich vyčištění může trvat třeba i 20 nebo 50 let.

Pokud nedostaneme nějakou globální facku, nic moc se měnit nebude

Český les – to není jen o tom, že je napadený kůrovcem, ale jsou to i houby a další škůdci, kteří si tady dali sraz z celé Evropy nebo půlky světa. Je to tím, že les má oslabenou imunitu. To je způsobené nejen tím, že smrků je v porostu moc, ale stále se projevuje i zátěž kyselých dešťů ze 60. let i přísun dusičnanů. Zatížení prostředí nazrává a na přírodních procesech se projevuje někdy až za desítky let.

Tím naznačujete, že většinu lidí změny klimatu vlastně nezajímají?

Ke klimatickým změnám dochází, ale z psychologického hlediska je odmítáme. Vyplývá to i z dlouhodobých zahraničních průzkumů, např. v Norsku. V 90. letech, kdy ještě nebyly klimatické změny moc patrné, je vnímalo jako nebezpečí 40 procent lidí. Mezitím se tyto změny staly daleko patrnější, začíná to být závažný problém, ale jako nebezpečí to vnímá jen 10 procent lidí.

Čím si to vysvětlujete?

Žijeme v rychlém světě, máme málo energie, musíme zjednodušovat. A na ty největší chronické problémy, jejichž řešení nejsou navíc vůbec jednoduchá, už nemáme sílu.

Je to jako ledovec, který se pomalu vynořuje, a teprve když se vynoří nad mediální hladinu, tak se teprve stává středobodem toho, co je potřeba řešit.

Poprvé od 60. let jsme v situaci, kdy nás problémy v souvislosti s klimatickými změnami dostihly. Teď jsme v první fázi, kdy u nás dochází ke znejistění. Již je neodmítáme, ale zatím je nechceme moc řešit, a úplně nevíme, jak se k nim postavit. Ať už je to fenomén jako české sucho nebo kalifornské požáry.

Jsme na změny klimatu vůbec připraveni?

Očekával bych, že pokud nedostaneme nějakou globální facku, nic moc se měnit nebude. Nepředpokládám, že by nějaké řešení vycházelo od jednotlivých států. První velký klimatický dopad nepřijde z Evropy, ale zřejmě z přelidněných oblastí, kde najednou v důsledku klimatických změn a sucha bude chybět velké množství potravin. Obrovské nákupy potravin povedou k jejich zdražení, což následně rozkolísá další státy. Povede to k tomu, že teprve potom začnou lidé otevřeně vnímat, že jsme třeba na hranici v hospodaření s vodou. Myslím si, že už pomalu začíná jít do tuhého.

Proč právě nedostatek potravin?

Není to úplně něco nového, o nedostatku potravin v některých zemích se mluví už deset let. Ale v důsledku klimatických změn mohou přijít velká, i několik let trvající sucha na rozsáhlých územích. V okamžiku, kdy by sucho například postihlo Čínu, tak to způsobí celosvětovou potravinovou krizi. A Čína není z tohoto pohledu jedinou zemí. Například sucho v Severní Americe nemá na obyvatele USA prakticky žádný vliv. Obilím ale Spojené státy dotují celou severní Afriku, zejména Egypt. Neúroda v USA a Kanadě tak může vyvolat obrovský nedostatek základních potravin v Egyptě. K dalším oblastem patří třeba subsaharská Afrika, kde jen v Nigérii žije 200 milionů lidí.

Čína je ale typickým příkladem. Žije zde asi 1,3 miliardy lidí. Populace dál roste. Země bohatne a spotřebovává stále více potravin, a hlavně mnohem více masa. Přitom platí úměra, že na vyprodukování kilogramu masa jsou zapotřebí 4 kg obilí.

V čem je tedy problém?

Zemědělská půda zaujímá v Číně jen 14 procent plochy země. V Evropě je to přitom trojnásobek. Veškerá produkce čínské rýže se vyprodukuje na území velkém jako Itálie. Z této plochy je 10 procent postiženo výrazným suchem a 30 procent ohrožuje vracející se sucho.

V praxi to znamená, že výpadek nějakých deseti procent sklizně rýže je vcelku přirozený a není to nic mimořádného. Jenže to znamená, že najednou budou chybět potraviny pro 130 milionů lidí.

Výpadek sklizně jsou schopni pokrýt jak největší vývozci rýže – Thajsko, Laos a Vietnam, tak i přebytky obilí z celé EU. Ale přesto bude obilí na trhu mnohem méně a to postačí, aby vypukla panika, jakou známe, třeba když vázne zásobování ropou.

Během pár dnů přejdeme ze zimy rovnou do léta a stejně náhle bude končit teplý podzim.

Kouzlo EU jako klimatického projektu spočívá třeba v tom, že v posledních 500 letech nepostihlo sucho nikdy celou Evropu a nedostatek potravin na jednom místě se mohl řešit dovozem z místa jiného. V semiaridních, polosuchých oblastech, kde si již lidé nebudou schopni potraviny vypěstovat, to ale může pohnout celými národy.

Jak by to měly vlády řešit?

Proces klimatických změn je celosvětově rozjetý, nejen co se týká rostoucího počtu lidí a jejich potravinových nároků, ale i vypouštění oxidu uhličitého. Z toho vyplývá, že součástí konceptu národní bezpečnosti musí být bezpečnost nejen energetická, ale i hydrologická a potravinová.

Stále důležitější úlohu bude v budoucnu hrát i drobné samozásobování lidí potravinami. I proto, že potraviny budou stále dražší.

Mám dojem, že se přesouváme pomalým, ale chronickým tempem do dalšího typu společnosti, která bude chudší, protože porostou ceny všech věcí a reálné mzdy budou stagnovat.

Vraťme se k počasí u nás. Jak bude vypadat v příštích letech?

Zimy budou celkově teplejší, většinou bez sněhu, přesto hrozí vysoké riziko velmi chladných a nejspíš suchých zimních epizod. Téměř zmizí tradiční chod ročních období. Během pár dnů přejdeme ze zimy rovnou do léta a stejně náhle bude končit teplý podzim.

Počítat se dá i s vlnami velkých a dlouhotrvajících veder. To už je ale záležitost prorokovaná před 20 lety. Studie, které byly ve své době alarmující, bychom dnes vnímali jako podhodnocené. Pro mě je to velkým varováním.

Jak to bude se srážkami a suchem?

Statistická data sice zachycují trend sušší první poloviny vegetačního období a vlhčí polovinu podzimního období, ale tahle závislost není úplně jednoznačná.
Většina lidí si pamatuje, jak jsme v létě říkali, ať nám neproprší dovolená. To už dávno neplatí. Nikdo si z posledních let nepamatuje, že by během letní dovolené celý týden pršelo.

Schází nejen takzvané zahradnické deště, tedy mírné dlouhodobé mrholení, ale i část vlhkosti z pomalu odtávajícího sněhu. Sníh dnes buď není vůbec, nebo taje velmi rychle, a voda se nestačí vsáknout a odteče. Předpokládá se, že další rok až dva budou nadprůměrně suché. I když to není stoprocentní. To ale nevylučuje případné místní povodně.

Na některých místech nedošlo k plnému obnovení zásoby podzemních vod. To znamená, že se změnila prostupnost vody přes velké póry v půdě do podloží. To je samo o sobě varující, protože to potvrzuje vysokou slehlost a utuženost půd.

Vody tedy bude málo. Co se s tím dá dělat?

Vypadá to na chronické potíže, i když v ČR budou zřejmě menší než ve zbytku světa. Což je dobrá zpráva pro naše zemědělce.

Oblasti, které jsou suché už dnes, například jižní Morava, budou v budoucnosti ještě sušší. Nedostatkem vody bude trpět ale třeba i Vysočina. Když se prodlouží vegetační období rostlin, tak je vcelku jasné, že stromy spotřebují daleko víc vody i živin.

Téměř dvě století jsme vodu z krajiny odváděli. Nejdříve odvodňovacími příkopy z lesů, později melioracemi z půdy. Vznikla kultura odvodu vody, zatímco dnes potřebujeme vodu zadržet.

Žádné řešení ale není jednoznačné a nebude jednoduché. Čekají nás tisíce drobných úprav na každém hektaru půdy kolem nás. I když jsou meliorační stavby někde již zanesené, nejméně z poloviny stále fungují. Ve velkém měřítku musí vybudovat zasakovací rýhy, v lesích snížit hustotu porostů, aby srážky přes koruny propršely až na půdu. Vsakování brání ale třeba i vysoká vrstva jehličí. Všechna tahle opatření jsou už prakticky zmapována. Základní princip spočívá v tom, zachytávat vodu tam, kde to jde.

A co výstavba dalších vodních nádrží?

Musíme se dostat k hydrologicky integrované krajině a vodu zachycovat plošně, aby se vsákla v celé krajině a rychle neodtékala. Velké přehrady jsou důležité, protože za sucha vypouštějí vodu, a tím zlepšují minimální průtoky v tocích. Jinak by se v nich život neudržel. Důležité jsou i rybníky. Když zachytíte vodu v rybníce, tak to má dopad na zónu od rybníka tak 100 metrů širokou. Z chovných rybníků ale vodu odebírat nemůžete, protože by rybí obsádka snížení hladiny nepřežila. Důležité jsou i malé vodní nádrže. Pokud jsou na dobrých místech, mohou dotovat průsaky i místní vodní zdroje. Pomůže ale i zachycování dešťové vody ze střech a další opatření.

Otázkou není, zda budovat velké či malé nádrže, ale jak to všechno skloubit, aby to vytvořilo integrovaný hydrologický systém.