Podle těchto údajů si každý rybář odnese od vody během roku v průměru téměř 31 kilogramů ryb, ale jsou i tací, kteří dokážou vychytat i celý rybník. Rybářský svaz už zareagoval a uvažuje o omezení počtu ponechaných ryb, aby bylo v budoucnu vůbec co lovit.

„Aktuálně diskutujeme o tom, že bychom navrhli zavedení týdenních, měsíčních nebo ročních limitů. Chceme vyjít vstříc těm rybářům, kteří se drží principu chyť a pusť, a naopak eliminovat ty, kteří mají tendenci dělat si z rybaření živobytí nebo dokonce i byznys,“ uvedl jednatel rybářského svazu Jan Štípek.

Druhým dechem ale jednatel rybářského svazu dodal, že je obtížné rybářům vyčítat, že si ryby berou, když tu možnost mají a využívají ji. Podle pravidel si mohou rybáři v jednom dni přisvojit sedm kilogramů ryb, přičemž v úlovku smí být maximálně po dvou kusech kapra, štiky, candáta, bolena a sumce.

Pro nakládání s ulovenými rybami neexistují žádná pravidla jako třeba u střelené zvěře z volné přírody. Nepodléhají žádnému veterinárnímu vyšetření a do oběhu mohou jít bez jakékoliv kontroly. Rybář je pouze povinen každou rybu, kterou si vezme domů, zapsat do úlovkového listu. Ten pak musí na konci roku odevzdat rybářské organizaci, kde je registrovaný.

Ročně tři tisíce tun ryb

Podle těchto statistik se ročně chytí v řekách, rybnících a přehradách v průměru tři tisíce tun různých druhů ryb. Počty úlovků od 90. let stoupají. Nejúspěšnější byli rybáři v roce 2003, kdy si odnesli od vody téměř čtyři tisíce tun ryb. Někteří z nich se netají ani tím, že ryby prodávají svým známým a tím si vylepšují rodinný rozpočet. Sladkovodní ryby jsou totiž v obchodech velmi drahé. Například kilo štiky se prodává za téměř čtyři sta korun.

„Ročně vysazujeme do revírů ryby za 215 miliónů,“ konstatoval Štípek. Ryby se už nestačí rozmnožovat přirozenou cestou, ale musí se uměle odchovávat v líhních. V revírech už neexistují trofejní kusy, které znamenají pro rybáře největší sportovní zážitek.

Autoři studie dále uvádějí, že nejvíce ryb si ponechají důchodci, kteří tvoří 15 procent z celkového počtu 320 tisíc registrovaných rybářů. Ti argumentují tím, že nachytanými rybami si kompenzují výdaje za nákup povolenky k rybolovu. Její cena se včetně členské známky a státního rybářského lístku pohybuje okolo 2000 korun za rok.

Neschvaluji odnášení všech ulovených ryb domů, stejně tak neschvaluji, pokud je myšlenka chyť a pusť prezentována jako jisté elitářství a opovrhování lidmi, kteří si rybu od vody občas odnesousportovní rybář Jakub Vágner

„V porovnání s ostatními zeměmi jsou náklady na povolenky u nás nízké, neboť stát přenechává výkon rybářského práva uživatelům revírů bezúplatně,“ píše se dále ve studii.

Nejslavnější český sportovní rybář Jakub Vágner si myslí, že správný pohled je někde uprostřed. „Neschvaluji odnášení všech ulovených ryb domů, stejně tak neschvaluji, pokud je myšlenka chyť a pusť prezentována jako jisté elitářství a opovrhování lidmi, kteří si rybu od vody občas odnesou,“ prohlásil.

Podle něho ryba odjakživa na stůl patřila a patřit by měla. „Je však nutné si uvědomit, že z přírody bychom si neměli brát vše, co chceme, ale pouze to, co k životu nutně potřebujeme. Naši předci toto věděli již dávno, jen na to dnes mnozí již zapomínají. Pokud zapomeneme zcela, pak budou naše vody během pár let prázdné,“ pokračoval Vágner.

Největší žně mají vyznavači Petrova cechu na podzim, kdy rybářské organizace ve velkém vysazují do sportovních revírů tisíce ryb, zejména kaprů. „Ryba z chovného rybníka je zvyklá na přísun potravy. V revíru se samozřejmě po krmení velmi intenzívně shání. Na aklimatizaci jí stačí jen několik hodin. Snaží se doplnit zásoby na zimu. Potravu přijímá, dokud neklesne teplota vody pod osm stupňů,“ doplnil rybářský expert Radek Okurka.