Tehdy nechala oba syny očkovat proti černému kašli, tetanu a záškrtu. „Vakcinace zasáhla do autoimunitního procesu, který oslabil nadledvinky a došlo k jejich selhání,“ vzpomínala pro Právo paní Heřmanová na den, kdy se z jejích zdravých, veselých kluků stali invalidé odkázaní na každodenní péči.

KOMENTÁŘ DNE:

Lyžařské Nagano -  Nedá se nic dělat, dnešní komentář musí být sportovní, protože jedna mladá dáma přepsala lyžařské dějiny země. Čtěte zde >>

„Pavel okamžitě po vakcinaci upadl do čtyřicítkových horeček. Blouznil o bílých slonech, plakal, kde je maminka. Já jsem ho držela v náručí,“ vzpomínala matka.

Syn tehdy upadl do bezvědomí, jehož následky nese rodina dodnes. „Tenkrát mi řekli, že 0,6 procenta vakcín je závadných a že jsme měli smůlu. Byla to souhra špatných náhod, stát tehdy nevzal za vakcinace odpovědnost a dnes už je to promlčené,“ říká matka, která ale podle svých slov není odpůrkyní očkování.

Pavlík je nehybně ležící, nemluví, nezasměje se, nepláčeLaďka Heřmanová

Její mladší syn Petr dopadl ještě hůř. Měl lepší imunitu, ale těžké zdravotní problémy jej dostihly půl roku poté, co byl stejně jako jeho bratr očkován. Petr zemřel v den svých dvacátých narozenin v roce 2005.

„V roce 1991 chtěla lékařka v Krči, abych dala předběžný souhlas k pitvě mého syna, i když byl ještě naživu,“ svěřila se Právu matka. „Na poslední chvíli jsem se rozhodla vzít si Pavla domů,“ dodala. Pavel, kterého chtěli lékaři v nemocnici už pitvat, dodnes žije. Bez asistence domácí péče to ovšem nezvládne.

„Zdravotní sestra dochází do bytu pravidelně. Pavlík je nehybně ležící, nemluví, nezasměje se, nepláče. Neodežene si ani mouchu z obličeje. Přesto ti, kteří s ním tráví víc času, se mu naučí z výrazu tváře rozumět,“ říká Heřmanová.

„Je to jeho životní síla, která mě nutí překonávat všechny překážky. Když si jednou zlomil nohu v krčku, bylo mu vidět na tváři, jak se přemáhá, abych o něj neměla ještě větší starost. V nemocnici bych ho ale nenechala,“ řekla Právu matka, která může s manželem odejít z bytu jen tehdy, když si zaplatí ošetřovatelku, a většinou jde spát až o půl čtvrté ráno.

Bez sestry se neobejde

O Pavla se nyní stará sestřička z agentury domácí péče LUSI. „Jsem jim velmi vděčná, protože nikdo jiný si syna na kompletní péči vzít nechtěl,“ řekla Právu Heřmanová. Agentura se starala i o jejich mladšího syna Petra, když měl tracheostomii. „Vzali si nás do péče, když nás nikdo nechtěl,“ uvedla pro Právo matka postiženého syna.

„Pavel je úplně ležící. Má ochrnuté ruce i nohy, nehýbe ani hlavou. Má zachovalé polykání a krmí se žaludeční sondou, která se zavádí na každé krmení. Je také potřeba polohování na lůžku, manuální vyprazdňování, koupání a s tím spojené přenášení do vany ve zvedáku,“ řekla Právu zdravotní sestra Markéta, která se o Pavla čtrnáct let starala.

I kdyby se stal zázrak, tak by ve svém věku začal jako batole. Takhle je to pro něj lepšíLaďka Heřmanová

„U imobilních pacientů, jako je pan Heřman, je důležitá neustálá kontrola zdravotního stavu. Sledování otoků a otlaků na místech, kde mohou vzniknout proleženiny. Vzhledem k nehybnosti hrozí infekce močových cest a zácpa,“ řekla Právu prezidentka Asociace domácí péče ČR Ludmila Kondelíková. Velmi důležitá je neustálá psychická podpora pacienta i pečující rodiny, dodala.

Zdravotní pojišťovna hradí Pavlovi domácí péči v rozsahu tří hodin denně včetně cesty. „Ostatní platím já jako platbu za asistenci, bez ní nemohu odejít z bytu. Největší částky pohltí lékárny,“ popsala paní Heřmanová, která doplácí přibližně osm tisíc korun měsíčně ze svého. „Potřeboval by péči mnohem rozsáhlejší, protože se pro něj opravdu musí udělat první poslední,“ potvrdila zdravotní sestra.

Matka nemá téměř žádnou naději, že se stav jejího syna v budoucnu zlepší. „I kdyby se stal zázrak, tak by ve svém věku začal jako batole. Takhle je to pro něj lepší,“ smiřuje se se situací paní Heřmanová.