Článek
Nastal čas změnit jednací řád Sněmovny?
Pokud se má změnit, tak je to vhodné udělat hned na začátku volebního období. Protože pak se ve stále menší míře chce poslancům, kteří si zvykli na určitý způsob práce, ho měnit. Jednací řád z roku 1995 již ukázal, co všechno umí, a neukázal to vždy v tom lepším světle.
Klade důraz na jednotlivce, což se projevuje v tom, že poslanec může mluvit kdykoli k čemukoli. To může snadno vést k paralyzování Sněmovny. To mi připadá jako základní koncepční slabina. Bylo by dobré posílit pozici poslaneckých klubů.
Mluví se o využití německého modelu, kdy mají kluby vymezený čas k určité věci a je na nich, jak ho využijí. Je to správná cesta?
Rozhodně je to správný směr uvažování, ale chce to ještě o něm uvažovat, a ne ho na sílu prosazovat. Netroufám si říci, zda se má okopírovat. Existuje i modifikovaná varianta v Rakousku. V Německu to funguje i na základě zvyklostí. Třeba pravidlo času pro frakce se neuplatňuje rigidně. Uplatňuje se víc ve prospěch opozice.
Někteří poslanci chtějí omezit počet lidí s přednostním právem mluvit. Je to oprávněné?
Souhlasím, protože privilegovaných řečníků, kteří mohou mluvit kdykoli a o čemkoli, je spousta. Vyvolává to nežádoucí nerovnost. Jedním ze znaků parlamentu je, že jeho členové jsou si rovni.
Mělo by se zvažovat i to, zda mohou mluvit o čemkoli nebo jen k projednávané věci. Jsou-li privilegovanými řečníky předsedové klubů i stran, tak při počtu devíti stran je to problém. Pak je to ještě prezident, vedení Sněmovny a členové vlády. To může znamenat, že čtvrtina Sněmovny mluví a zbytek to pozoruje. To není ideální stav.
Měla by se tedy přednostní práva započítávat do vyhrazeného času pro strany?
To je věc názoru. Každopádně by to mělo vést k tomu, aby ten, kdo mluví, vyjadřoval názor strany k projednávané věci. Sice je v jednacím řádu institut člověka pověřeného pronést stanovisko klubu, nicméně se k tomu kluby málokdy uchylují a nahrazují to privilegovanými řečníky.
V Německu se navíc dbá, aby se střídali řečníci pro a proti, aby diskuse měla nějakou dynamiku. U nás jako kdyby jediným účelem bylo, že si každý řekne kdykoli cokoli. A jakmile s tím někdo chce něco dělat, tak je to vnímáno jako omezení demokratičnosti diskuse.
Jednou součástí parlamentní práce je i obstrukce. Ty se ale stávaly brzdou práce. Demokracie má být vládou většiny, kdy jsou chráněna i práva menšiny. Ta by ale neměla mít možnost blokovat legislativní proces. Je šance to ovlivnit?
Nahrála tomu změna jednacího řádu, která reagovala na nešvar, kdy se nevědělo dne ani hodiny, kdy proběhne nějaké důležité hlasování. Proto se koncentrovala třetí čtení o zákonech na poměrně krátkou dobu. Tím se otevřel prostor pro obstrukci, protože blokovat jednání týdny je fyzicky vyčerpávající a v podstatě to ani nejde.
Ale není složité zablokovat v týdnu několik hodin vyčleněných pro hlasování o zákonech, kdy se střídají řečníci a žádá se o přestávky pro jednání klubů.Takže se vyřešil nešvar, ale založil se jiný. Je to poučení, že ať to pravidlo naformulujeme jakkoli, tak když ho předložíme k užívání lidem, kteří se ho pokoušejí spíš zneužít, můžeme založit na problém třetí.
Má to řešení?
Nemám žádné řešení. Ale nerad bych se s obstrukcemi smiřoval. Nejde-li o fatální záležitosti, kdy se někdo pokouší měnit podstatné náležitosti demokratického státu, a jsou to věci běžné politiky, které lze po příštích volbách zrušit, tak v takových případech má opozice právo dát najevo, že s tím nesouhlasí.
Ale nezdá se mi, že by měla mít právo zabránit vládní většině, aby svůj návrh přijala. Protože k tomu slouží volby.
Takže určení času pro třetí čtení není šťastné řešení?
Není. S tím se dá pracovat tak, že nepovolíte přestávku klubu, kdykoli o ni požádá. Podle jednacího řádu o tom má rozhodnout Sněmovna hlasováním. V současné praxi předseda klubu požádá a Sněmovna vyhoví. A pokud by se využívali ke zdržování privilegovaní řečníci, kteří mluví dlouho, lze tomu zamezit zkrácením řečnické lhůty na dvakrát deset minut.
V některých jednacích řádech se stanoví, že v rozpravě musí vystoupit zástupci všech klubů, jestli o to stojí, takže všichni měli možnost se vyslovit a pak se většina usnese na ukončení rozpravy. Třeba i kvalifikovanou většinou, což ale může být obtížnější.
Tato situace ale u nás již nastala a dostalo se to až k Ústavnímu soudu jako nedemokratické omezení debaty.
Kdo ale v té debatě má vystoupit? Zástupce klubu, který přednese pozici strany, anebo každý poslanec, který po šestnácté přednáší totéž? Ať je to tedy odborný mluvčí nebo předseda klubu. Ale ne všech 200 poslanců, kteří mají právo mluvit donekonečna.
