O rehabilitaci Hlobílka žádalo devět jeho potomků, kteří žijí v České republice i na Slovensku.

„Když nás za druhé světové války přinutili se vystěhovat Němci, rozuměli jsme tomu. Byli to nepřátelé a tatínek pro ně coby legionář nebyl důvěryhodnou osobou. S tím, co se ale stalo v padesátých letech, se tatínek do své smrti nesmířil,“ řekla Právu Hlobílkova dcera Eliška Kolečkářová.

Na 21. dubna 1951 si žena dodnes pamatuje, bylo jí devatenáct let. Na dveře v jejich statku tehdy zaklepal příslušník Sboru národní bezpečnosti (tehdejší policie) s tím, že se celá rodina musí okamžitě vystěhovat.

„Mohli jsme si s sebou vzít jen to, co se vlezlo na korbu přistaveného nákladního auta. Skončili jsme na odlehlé samotě. Ještě že se toho maminka nedožila,“ uvedla Kolečkářová.

Šlo jim o morální rozměr

Hlobílek (žil v letech 1895 až 1975) byl jedním z majitelů statků, rozhodně podle svých dcer, vnuků a pravnuků ale nepatřil mezi žádné boháče. Hospodářství zvládal za pomoci svého bratra.

Po přestěhování na samotu se rodina rozdělila. Část z ní nyní žije na Slovensku.

„Je to velká satisfakce. Šlo nám o morální rozměr, ne o to, abychom původní majetek získali zpět. To už nejde,“ řekla Právu Hlobílkova vnučka Jitka Slušná, která působí v Trenčíně jako soudkyně. Podle ní ze stavení původního rodinného statku na Hodonínsku již nic nezbylo.

Hlobílkovu rodinu zastupoval před soudem advokát Lubomír Müller. Podle svých slov usiloval o rehabilitaci někdejšího legionáře již před lety. „Ukázalo se, že spravedlnost existuje a snahy potomků dosáhnout soudní rehabilitace mají vždy smysl,“ zdůraznil.