V čem by se podle vás měla ústava změnit? Sice, jak říkáte, se zabýváte obyčejným právem pro obyčejné lidi, ale na nedávném Právnickém salónu JUDr. Karla Havlíčka jste o ústavě a lidských právech hovořil, řekl bych, až plamenně.

Ústava je základní zastřešení, na co se v právu nesmí nikdy zapomenout. Když vznikaly ústavy, jako třeba Magna charta, tak tehdy otcové zakladatelé demokratických států formulovali několik základních práv, kterým dnes říkáme katalog základních lidských práv. Jedná se třeba o svobodu jednotlivce, rovnost.

Lidská práva, jejich formulování, jsou ovšem o tom, že si klademe otázky, váháme a pochybujeme. Současná politická korektnost, nebo její odnož, tedy brutální politická korektnost, je ale charakteristická tím, že brání klást otázky. V tomto ohledu mne politická korektnost děsí, protože je to strnulost, je to zákaz klást otázky a tím pádem nulová naděje na nalezení dobré odpovědi.

Položme si znovu zásadní otázku, zda základní lidská práva nedávají smysl jen v souvislosti s povinnostmi. Roman Fiala

Naše kultura, civilizace stojí historicky na tom, že se nebála ptát, že se nebála přemýšlet, že pochybovala a hledala. Hledání právě takových otázek je jedinou cestou, která je odpovědí. Sféra lidských práv je, obrazně řečeno, zkamenělinou, kterou bychom měli častěji podrobovat úvahám. Paradoxně lidská práva jsou sice zkamenělinou, ale nezkameněla.

Jak to myslíte, že naše lidská práva jsou zkamenělinou?

Nejsou z pevného křemene, jak to jistě mysleli dávní zakladatelé demokratických států. Z křemene se bohužel stalo těsto. Těsto, které bychom si jen stěží měli přát, aby bylo v základech stavby našeho domu, našeho státu, našeho práva.

Často se mluví o nezbytnosti revize katalogu lidských práv, ale měli bychom přemýšlet nad katalogem lidských povinností. Na počátcích států měli lidé povinnosti nejen právní, ale i morální, zdvořilostní. Neměli důvod pojmenovávat povinnosti, protože je prostě znali, měli je pod kůží. Dnes už ale jen víme, že máme práva. Tím jsme si zcela jistí. Víme také, že tato práva nelze odejmout, že se mohou jen rozšiřovat.

Lidské právo dítěte na kousek čokolády lze další večer změnit jen tím, že mu pak dáte dva kousky. Pak už má právo vždy na dva kousky, jestliže jeho právo nezměníte na tři kousky. Položme si znovu zásadní otázku, zda základní lidská práva nedávají smysl jen v souvislosti s povinnostmi. Řekl bych, že ano, že bez povinností je to jenom cesta rozmazleného dítěte.

Rovnost, svoboda, to jsou práva, která nám přijdou automatická. Ústava je ze své podstaty právě o těchto právech. Jsou v ní zapsaná, tak proč o nich dále diskutovat?

Tehdy, na počátku vzniků demokratických států, to ale tak nebylo. Tehdy měla většina obrovskou spoustu povinností, ale prakticky žádná práva. Šlo o to, nově vydobytá práva zformulovat a říci: toto jsou ta nejdůležitější, na kterých to všechno stojí.

Současná situace je značně odlišná. Dnes je společnost bohatá a nemá moc starostí. A tak jsme rozšířili ten okruh základních práv do oblastí, které nás někdy mohou až překvapit. Občanský zákoník třeba mluví o tom, že každý má právo brát se za své štěstí. Základním právem se rozumí spousta věcí, na něž otcové rozhodně nepomysleli.

To mne netrápí ani tak moc jako druhá stránka věci. Měli bychom si sice zrevidovat, co jsou základní práva a co je navíc, ale měli bychom si současně říci, zda už také není základní suma povinností, které bychom měli dodržovat, aby to všechno dohromady fungovalo. Všechno má svůj rub a líc, tak i práva mají svou druhou stranu a tou jsou povinnosti. Měli bychom vytvořit katalog základních povinností. Proč ho nevytvořili už tehdy, když se formovaly ústavy? Protože tehdy byly samé povinnosti. Nikdo o nich neměl pochybnosti. Kdežto nyní má společnost samá práva, ale nejsme si vědomi toho, že máme i povinnosti.

Co by v katalogu základních povinností mělo být?

Zamýšlím se nad tím a rád bych, aby se o tom začalo diskutovat, jde o to, nad tím vůbec tuto diskusi otevřít.

Diskuse odstartoval profesor Gerloch myšlenkou, že v ústavě by bylo napsáno, že ČR je státem českého národa a s ním spjatých národů a entit. Zdůraznil, že tím nevylučuje občanský princip. Mnoho elit tím ale zaskočil. Podle předsedy Ústavního soudu Pavla Rychetského to zavání nacionalismem. Co si o tom myslíte?

Mnoho lidí bylo tehdy zaskočeno, takže bych řekl, že ji dost dobře neposlouchali celou. Mnozí nepostřehli, že to, co vztahoval tzv. k českému národu, nebylo národovectví, ale tak, jak jsem to já pochopil, vztahoval to k občanství. A tím si myslím se eliminuje pochybnost o tom, zda se jedná o národovectví.

On samozřejmě poukazoval na to, že v mnoha evropských ústavách jsou národy, ale na to mnozí odpovídají, že jsou to zastaralé teze. Snažil se to vysvětlit, abychom mohli ve smyslu ústavněprávním a právním vyřešit otázku, jak se chovat, co dát a co nedat osobám, které jsou na našem území. Musíme si nejprve pojmenovat, kdo je tady legálně a kdo není. Respektive jak tyto osoby rozlišit.

Rozlišil to na osoby, které jsou občané tohoto státu, a ty vztáhl k tomu, že jsou občané národního státu. A ti ostatní jsou ti, s nimiž musíme nějakým způsobem nakládat jako s osobami migrujícími, ať už tu chtějí zůstat, nebo přes naše území projít. Koneckonců i Evropský soud pro lidská práva mluví o národních státech, o národním právu, o národní justici.

Koneckonců máme přece i Národní divadlo. Jenže nevím, zda ho tedy raději v rámci současné politické korektnosti nepřejmenovat na Občanské divadlo…

Ano, máme také Národní divadlo, o kterém si pořád myslíme, že se na něj složil národ Čechů, ale ve skutečnosti ho z větší části zaplatil císař František Josef.

Tak moment, učili jsme se, že se na Národní divadlo složil národ. Náhledy na dějiny se mohou různit, ale odkud berete fakt, že Národní divadlo zaplatil František Josef?

Moc se to neví, což je pro naše dějiny typické. Většinový podíl nákladů na Národní divadlo opravdu zaplatil onen otec žalářů národů, císař František Josef.

Myšlenku Gerlocha lze vnímat i jako pokus o deklaraci toho, aby se na naše kořeny nezapomnělo ani v budoucnu v oné multikulturní, všechny objímající otevřenosti. Nepřijde vám, že by to byl paragraf poukazující na to, z čeho tento stát vzešel?

Myslím si, že ten den, kdy to profesor Gerloch řekl (11. 11. 2016), tak dalece nešel. Spíše to otevřel, aby se v ústavě pojmenovalo, kdo jsme my, a abychom věděli, kdo jsou ti, kteří nejsou my, a jak se k nim budeme chovat.

Vám by tedy v ústavě nevadilo, že „ČR je vlastí příslušníků českého národa a příslušníků národnostních menšin a entit, jež jsou s ním spjaty“?

Ne, mně by tato věta v ústavě nevadila, pokud by tomu předcházelo zformulování, jež odpovídá základním demokratickým standardům. Nedovedu si představit, že by profesor Gerloch jako specialista na ústavní právo nedomýšlel tyto souvislosti.