Václav Havel dnešní situaci v Evropě předjímal, říká jeho tajemník Vladimír Hanzel

Naše seznámení s Václavem Havlem bylo úsměvné. Manželka mě krátce poté, co jsme se přestěhovali do ulice Dittrichova v Praze 2, poslala do hospody. A tam seděl u stolečku nějaký pán s paní a chvíli na to přišla moje všímavá žena.

Něco jsme popíjeli a ona mi najednou říká, že ji ten dotyčný pán připomíná Václava Havla. Já si to ale nemyslel, protože ten člověk měl džínovou bundu a vlasy po ramena. A já si představoval, že Václav Havel bude vypadat jako profesor, že nosí kravatu a sako. Žena mi však tvrdila, že má stejný hlas jako Václav Havel, kterého jsem poslouchal na Svobodné Evropě. To mě dost nahlodalo a za tři dny jsem do té samé hospody Na Rybárně šel znovu a opět jsem tam viděl toho vlasatého pána. Tentokrát jsem ale šel za ním a vzájemně jsme se představili, on mně jako Václav Havel. Bylo to v roce 1986.

S touto nabídkou mě oslovil v roce 1989 krátce poté, co vyšel z vězení. Říkal mi, že je kolem něj strašný ruch, že ho nahání televizní štáby a všichni chtějí rozhovor. Vašek ale nebyl schopný ty četné žádosti odmítnout. Navíc mu chodilo spoustu dopisů od občanů a měl špatné svědomí, že na ně kvůli nedostatku času neodpovídá. A někteří lidé chodili dokonce až k němu domů.

Zkrátka mi řekl, že potřebuje člověka, který by mu sestavoval kalendář, řídil komunikaci s médii a někoho, kdo by odpovídal na dopisy občanů. A zeptal se mě, zda bych mu dělal osobního tajemníka. Dal mi tři dny na rozmyšlenou a já se rozhodl rovnou, ale i tak jsem vyčkal. Když jsme se v den „D“ sešli, tak vytáhl svazek klíčů od Hrádečku, od bytu a dalších nemovitostí se slovy ať si nechám udělat duplikáty. A to mě tehdy dostalo, ta jeho bezelstnost. On mě v podstatě neznal, my jsme se potkali náhodně v hospodě a já jsem přitom mohl být třeba agent StB.

Necítím se být jeho vykladačem. V poslední době čtu, jak kde kdo něco tvrdí a někdy jsou to úplné opaky toho, co by Václav opravdu dělal. On přitom nebyl zase tak průhledný, jednoduchý. Byl docela komplexní osobnost a já nemůžu tvrdit, co by Havel dnes řekl. Každý za něj něco tvrdí, ale já říkám poctivě - nemohu za něj mluvit. Kdybych řekl něco špatně, tak nemá možnost mě opravit.

Je to tak a právě to souvisí s tím, že už nežije, nemůže se bránit, takže oni si to přivlastní, uzpůsobí. Politici navíc teď využívají všech možných věcí k tomu, aby získali více voličů, víc voličských hlasů.

Napříč. Na jednu stranu mě těší, že mluví hezky o Havlovi, ale jakmile začnou vykládat, co by Havel řekl, to už je špatně.

Václav Havel řadu věcí předjímal. Když si přečtete jeho věci, najdete tam i téma migrace. On vždycky razil myšlenku, že lidem je potřeba lidská solidarita, a to i těm z úplně jiné země nebo z druhého konce zeměkoule. Člověk nemá být sobec a myslet jenom na sebe nebo na okruh svých blízkých. Však se podle toho choval, sledoval totiž porušování lidských práv po celém světě a vyjadřoval se k tomu, protestoval. Jeho tehdejší postoj je tedy jasný a jak bych ho přenesl do současnosti? Jedním z jeho základních principů bylo pomáhat lidem, kteří jsou ohroženi na životě a museli kvůli tomu uprchnout do jiné země.

Já s ní souhlasím. Měl jsem trochu problém i s letištěm, abych řekl pravdu, protože je to komerční podnik a Havel byl úplný opak. On nebyl podnikatel a ani podnikat nechtěl, protože byl hodně skromný a štědrý. A když si na tom letišti teď člověk dá plzeňské pivo za 150 korun, tak si myslí, že za to může Havel. Ale už jsem se s tím přejmenováním letiště nějak smířil.

Ale jsem velmi rád, že Piazzetta Národního divadla byla pojmenovaná jako náměstí Václava Havla a ne Václavák nebo něco takového. To je v jeho stylu. Podobně jako v Brně u Divadla na provázku udělali uličku Václava Havla. Toto jsou drobné dojemné věci, ale bojím se velkých pomníků a takových záležitostí. Dobrým nápadem byly i lavičky Václava Havla, které vytvořil Bořek Šípek na jeho počest. Už je jich po světě hodně a přitom jsou takové kuriózní. Jak je kolem lípy stoleček, k němu připevněné dvě židličky a kolem modrá a červená srdíčka. Ale co my víme, co bude za padesát let, jestli někde nepostaví bronzovou sochu v nadživotní velikosti, tomu nezabráníme.

Já se vracím k literatuře Václava Havla průběžně, protože každou chvilku někdo po mně něco chce a tak v ní hledám například různé myšlenky. Také se hrabu v jeho programu, který mám uložený v počítači, protože spousta lidí se na něco z jeho života vyptává. Nedávno jsem programem opět listoval a s úžasem jsem zjistil, jak měl náročné pracovní dny, které začínaly v 8:45 a končily ve 22 hodin. Říkal jsem si, že to byla asi výjimka, tak jsem se podíval na programy předchozích dnů a to bylo totéž. A dnes vůbec nechápu, jak to tempo vydržel. Tolik hodin denně, tolik let.

Ale samozřejmě, že ano. Stěžoval si, že má přeplněný program a že by tam mělo být méně věcí. Snažili jsme se proto jednotlivé body ubírat. Ale on si stejně nakonec do toho námi vytvořeného volného času stejně zařadil nějakou jinou schůzku. Navíc Havel v roce 1989 nepočítal s tím, že dojde ke změně režimu. Spíš počítal s takovou oblevou, že to bude uvolněnější, že bude méně tuhá normalizace a že nastane něco jako druhé Pražské jaro a do popředí komunistické strany se dostanou progresivnější lidé. A najednou ze dne na den byla situace jiná. Když přijel Dubček do Prahy, mysleli jsme si, že to bude nový prezident, který nahradí Husáka. Jenže Dubček pak měl projev na Václavském náměstí a tam strašně dlouho mluvil stranickým žargonem a tím si to u lidí úplně zkazil a začali si více všímat Václava Havla.