„Nástupnictví je velmi složité, a pokud je řešeno neomaleně, může vážně firmu poškodit nebo zničit. Děti úspěšných otců a matek zakladatelů vyrostly v relativním nadbytku. Mají skvělé vzdělání, ale mnohdy se necítí s firmou nijak spojeny nebo se do jejího chodu zapojily velmi pozdě,“ uvádí ze své praxe Bořivoj Líbal z mezinárodní advokátní kanceláře PwC Legal.

„Mladí by chtěli být majiteli a továrníky, ale současně nechtějí převzít odpovědnost, která je s tím spjata. Nechtějí být v podniku od rána do večera, jak to zažili jejich rodiče. Nechtějí si v pětadvaceti letech uvázat na nohu kouli, i když ze zlata, kterou jim rodiče nabízejí,“ řekl Jan Slabý z poradenské společnosti Ecovis Corporate Finance.

Mladí se nechtějí vázat

Potvrzují to výzkumy z pracovního trhu, z nichž vyplývá, že mnozí mladí se nechtějí vázat. Představují si, že budou často střídat pracovní pozice, a to i v rámci ciziny, hodně si vydělají, ale zůstane jim i dost času na sebe sama. Například na sport či přátele. Co ale s podnikem, který vznikl v pionýrských dobách po roce 1989, patří k lídrům v oboru, ale řídí ho jen jedna hlava, chystající se na odpočinek?

Častým argumentem potomků bývá, že nechtějí zůstat v pomyslném stínu rodičů. Nebo že jim rodinný byznys nepřirostl k srdci. „Synové a dcery zároveň nechtějí zklamat, takže rodiče udržují v klamném pocitu, že o firmu mají zájem, což bývá asi nejhorší varianta,“ upozornil Líbal. Pak nezbývá než firmu prodat.

„Stalo se nám například to, že prodávající odmítl nejvyšší nabídku, protože investorovi nevěřil, že firmu udrží, že ji nekupuje jen proto, aby umetl cestu konkurenci. Zakladatel se tak raději spokojil s menší sumou od někoho jiného s tím, že firma nezanikne. Sentiment tu hraje vždy velkou roli,“ uvedl Líbal.

Nejhorší je, když šéf rodinné firmy dlouhodobě onemocní anebo zemře. „V posledních letech často registrujeme případy, kdy neproběhla dobře mezigenerační výměna,“ potvrdil Tomáš Raška, šéf finanční skupiny Natland Group, která investuje do firem tzv. ve stresu.

Firmy po zesnulých

Podnik se ze dne na den ocitne v dědickém řízení, ale nemá vybudovanou manažerskou strukturu schopnou nahradit zakladatele, který do té doby firmě vládl železnou rukou. Raška tak má ve svém portfoliu například několik firem po zesnulém miliardáři Luboši Měkotovi.

„Koupili jsme je od dědičky, která v byznysu nikdy nebyla aktivní. Zdědila po bratrovi firmy, u nichž za nastalé situace nebyla záruka dalšího rozvoje,“ popsal Raška.

Například firma Klika-BP, kterou Měkota vlastnil, byla jednou z největších společností, která se v Česku a na Slovensku zabývá dodávkami a servisem hasicích zařízení. A která má podle nového vlastníka potenciál být jedničkou na trhu. Už to ale není firma jednoho muže. Rozhoduje management, vlastník „jen“ hlídá celkovou strategii a hlavně výsledky.