Vězňům bobtnají dluhy, znesnadňují jim restart

Exekuční výměry s obřími sankcemi je dostihují, hned jak vyjdou na svobodu, takže jen těžko mohou mít oficiální pracovní smlouvu. Téměř vše by se jim strhlo.

„Dvě třetiny dluhů vězňů vznikají v době odsouzení a pobytu ve výkonu trestu. Vězni podle našich analýz obvykle dluží kolem 250 tisíc, někteří ale mnohem více. Odhadujeme, že na vězně celkově připadá na 70 tisíc exekučních případů,“ shrnuje Petr Schneedörfler ze spolku Lighthouse, který se na sociální pomoc vězňům zaměřuje.

Vězeňská služba o závazcích svých svěřenců přehled nemá. Přitom většina dluhů, kdyby se řešila včas, by na vězně neměla tak likvidační důsledky.

Například jistý odsouzený měl byt v Mostě, na který mu, ještě když byl na svobodě, stavební spořitelna půjčila 770 tisíc.

Když si šel sednout, přestal splácet. Na byt padla exekuce a vydražen byl za pouhých 160 tisíc. Dlužníkovi nyní zbývá zaplatit 600 tisíc, protože smluvní pokuta je 400 korun denně.

„Kdyby se byt řešil hned, ještě před nástupem trestu, mohl se prodat na běžném realitním trhu před vyhlášením exekuce, za 400 tisíc a se zbytkem, jak jsem zjistil, by pomohla rodina, která by hradila splátkový kalendář, aby nedošlo k aplikaci smluvní pokuty,“ popisuje Schneedörfler.

Ne vždy jde o nenapravitelné násilníky. Způsobili třeba díky mimořádnému selhání závažnou dopravní nehodu, v afektu se až příliš střetnou s osobou ve společné domácnosti a špatně to dopadne, přijdou jim na úvěrové podvody, zpronevěry anebo zapletou mezi korupčníky a čachráře s příliš dlouhými prsty a odskáčou to.

Jsou to lidé, kteří ale jinak někde normálně bydleli, platili složenky za energie, brali si hypotéky, vodili děti do školy. Třeba případ muže, který přišel na nástup trestu připravený, zapomněl ale pozastavit živnostenský list, kde by mu běžela záloha na zdravotní pojištění, a dluh tak rostl.

„A najednou se jim vše zhroutí. Musí si sbalit a nastoupit výkon trestu do vězení. Odhlásit už všechny smlouvy a řádně ukončit další závazky, třeba prodat byt s hypotékou, už ale nestihnou, zapomenou či se na to prostě pod tlakem okolností, kdy na vše rezignují, vykašlou. Jedná se třeba o staré pokuty, neuhrazené pojistky, zálohy ze zdravotního a sociálního pojištění,“ dodal Schneedörfler.

Pokud člověk dříve pracoval a nějakým řízením osudu se dostal do vězení a není tedy chronický kriminálník, bude velmi pravděpodobně po propuštění chtít žít zase normálně.

Jenže dluhy a stigma z vězení podle Schneedörflera to často znemožňují. Situace takovou osobu víceméně nutí zase dělat levou a nejspíš se zase do vězení vrátí. A dlouhodobá policejní statistika tomu dává za pravdu. U většiny typů trestných činů páchají dvě třetiny skutků recidivisté.

„Existuje sice probační služba. Někde se snaží více, někde méně. Dluhy vězňů se ale moc neřeší, aby nenarůstaly,“ míní Schneedörfler. Podle něho jsou důvody recidivy právě zadluženost a špatné uplatnění na trhu práce, a to i v době, kdy firmám chybějí dělníci.

„Vždyť i když chcete jít na popeláře, tak musíte mít čistý trestní rejstřík, protože dostáváte klíče od baráků. Jenže než je trest smazán, trvá to. Měl jsem podmínku za to, že jsem ve firmě vzal elektroniku. S podmínkou v trestním rejstříku jsem si nikde oficiálně neškrtl,“ popisuje pětatřicetiletý Miroslav ze středních Čech.

Ten měl zprvu úspěšnou kariéru finančního poradce. Dnes po mnoha kotrmelcích seká latinu, už dosáhl výmazu z rejstříku a je dělníkem v automobilce.

Kapacita věznic už v loňském roce přesáhla sto procent, přičemž 85 procent odsouzených má pouze základní vzdělání nebo vyučení bez maturity. Nerozumí právnickým papírům. „A nerozumí jim ani personál věznic,“ konstatuje Schneedörfler.