„Kluci už dělají úplně jiné výkony. Já už nepamatuji, že by se třeba běhalo a střílelo dohromady, což mě mrzí, protože kdyby to tak bylo za mě, tak bych byl dobrý. Špatně jsem střílel,“ přiznal s úsměvem Klus.

Původně chtěl hrát hokej, ale neuměl moc brzdit. Když už ostatní kluci okolo něj jezdili bez problémů, on stále musel bruslit s židlí, které se držel. Začal tak s plaváním a nastoupil na atletickou základní školu, kde si ho všiml bývalý moderní pětibojař Ivo Konvička.

'Nevstupovat, střílí se'

„Vzal mě jako kluka, který plave a běhá a potom k tomu navalil střelbu. Rozhodl se založit pětibojařský oddíl, ale v Třinci nikde nebyla střelnice, tak jsme stříleli v šatnách a na dveřích jsme měli cedulku: 'Nevstupovat, střílí se',“ vypráví.

Začínal sice v Českém Těšíně, ale v necelých patnácti letech odešel do pražské Dukly. „Jedna z mých stěžejních vzpomínek je, že jsem na tréninku plaval v jedné lajně s Capalinim,“ připomíná Klus moderního pětibojaře Libora Capaliniho, který získal bronz na letních olympijských hrách v Aténách.

Klus si věřil v plavání i v běhu, problémy mu nedělal ani šerm. Horší podle něj byla disciplína s koněm a střelba. „Neuměl jsem koně moc hecovat, spíš jsem si s nimi povídal, takový koňomil,“ říká.

Olympijské kruhy na prsou

„Jsem takový souputník s Davidem Svobodou. Byli jsme ještě s Michalem Brzákem, Honzou Kopeckým a Petrem Leblem taková vtipná sestavička, a docela úspěšná, ale pak jediný, kdo došel nejdál, byl David. Paradoxně přišel úplně poslední, ale on je úplně rodilý k tomu, aby vyhrával. On je buď elitní vrah, nebo profesionální sportovec,“ tvrdí Klus s nadsázkou.

Svou sportovní kariéru ukončil asi v osmnácti letech, kdy nastupoval na DAMU.

„Je to škoda, ale zase na druhou stranu jsem poznal spoustu jiných pěkných věcí. Když jsem ale sledoval Davida na olympiádě, tak mi to bylo trochu líto. Říkal jsem si, že bych tam třeba chtěl být s ním. A máma mi ještě pouštěla video, kde jsem v rozhovoru říkal, že si nechám na prsa vytetovat olympijské kruhy, pokud se tam dostanu,“ vzpomíná a přiznává, že nebyl až tak talentovaný, ale spíš houževnatý a hlavně srdcař.

S věkem roste pokora

A David Svoboda, který na olympiádě v Riu obhajuje zlato z Londýna, je podle svých slov i přes zdravotní komplikace dobře připravený. Navíc říká, že je teď mnohem pokornější než dřív. Výsledek se neodvažuje odhadnout. Úspěch pro něj prý bude tentokrát znamenat něco trochu jiného než pořadí ve výsledkové listině.

„Před olympiádou v Pekingu, kdy mi bylo třiadvacet, jsem byl strašně sebevědomý. Byl jsem přesvědčený, že jsem nejlepší na světě, že si zasloužím být minimálně první, i když to v tu doba ještě nebyla pravda, tak mi to nemohl nikdo vymluvit. S přibývajícím věkem, ale roste pokora a už jsem schopen odhadnout, co všechno se může stát, že to nemám jen ve svých rukách,“ popsal Svoboda.