Hlavní obsah

Ústavní právník k migrační krizi: Stát rozhoduje, komu umožní vstup

Právo, Jan Kovařík

Profesor Univerzity Karlovy, ústavní právník Václav Pavlíček v rozhovoru pro Právo k migrační krizi v souvislosti s kvótami upozornil, že je to stát, kdo rozhoduje, komu umožní vstup na své území. Varuje před selháváním státních orgánů, které mohou usnadnit prosazování zločinu.

Foto: Jan Handrejch, Právo

Ústavní právník Václav Pavlíček

Článek

Jak posuzujete jako ústavní právník uprchlickou krizi z pohledu bezpečnosti?

Ta krize s přívalem uprchlíků klade otázky jak pro ústavní, tak mezinárodní právo. Česká republika a předtím i Československo byly a jsou vázány Úmluvou o právním postavení uprchlíků, jež byla uzavřena na platformě OSN v roce 1951 a v roce 1967 doplněna Protokolem.

Hned po listopadu 1989 se články úmluvy promítly do vnitrostátního práva a do zákona o uprchlících (1990). Byla to reakce na fakt, že jsme součástí prostoru demokratických států a ctíme evropské hodnoty.

Ve zmíněné úmluvě se v čl. 2 stanoví, že uprchlíci – jakmile se dostanou do oblasti suverenity určité země – jsou povinni respektovat všechny právní předpisy a dbát veřejného pořádku státu, na jehož území jsou. Tedy plnit povinnosti vůči tomuto státu. To je východisko k zajištění bezpečnosti.

Jenže azylantům tohle asi nikdo nikdy neřekl: přijeli z docela jiného prostředí – ze Sýrie, Iráku, afrických zemí…

Státy, z nichž přicházejí, jsou zpravidla účastníky této úmluvy a také v minulosti poskytovaly útočiště uprchlíkům, jako to činila například Sýrie.

Ta pravidla jsou univerzálně platná, uplatňují se i v jiných státech. Známe přece film o tom, jak se herec Jiří Voskovec snažil po únoru 1948 vrátit zpátky do USA, kde žil během 2. světové války. V USA byl nicméně déle než rok internován, prověřovala se jeho loajalita vůči americkému státu, kam chtěl znovu vstupovat. To platilo ve všech státech Evropy i v Americe.

Jinými slovy – právo azylu není prostě automatické.

Jistěže není. Stát rozhoduje, komu umožní vstup. Když psal Aga Khan, první vysoký komisař OSN pro uprchlíky, o obsahu zmíněné úmluvy, zdůrazňoval, že uprchlík nemá nárok na azyl, ale jeho právem je pouze o azyl požádat. Suverenita státu spočívá v tom, že sám rozhoduje o přijetí toho či onoho uprchlíka – a zároveň zajišťuje bezpečnost svých občanů a respektování svého ústavního pořádku.

Úmluva o právním postavení uprchlíků nedává nikomu právo přemisťovat uprchlíky z jednoho státu do druhého na základě nějakých kvót. A státy EU musí tuto Úmluvu dodržovat.

Teprve když je zjevné, že uprchlíci splňují podmínky Úmluvy o dodržování zákonů – což státy mají vyžadovat – přísluší jim i další práva uvedená v Úmluvě. Jde např. o zajištění svobody náboženství nebo svobodu pohybu.

Úmluva ovšem nikterak nedává nikomu žádné právo přemisťovat uprchlíky z jednoho státu do druhého na základě nějakých kvót. A státy Evropské unie musí tuto Úmluvu dodržovat.

Převaděči, kteří uprchlíky verbují k cestě do Evropy, jim v rámci toho svého špinavého byznysu naslibovali, že dostanou byt, auto a že děti budou moci studovat.

Víte, neměli bychom ztrácet historickou paměť, tím spíš, jde-li o události z doby nedávné. Není to ani tak dávno, co od nás odcházely skupiny Romů, protože jim někteří našeptávači vnukli, že v Británii a Kanadě získají jen tak všechny sociální výhody.

Bylo to později použito proti ČR. Že byli nepravdivě informováni, zjistili mnozí až na místě, a část z nich se posléze vrátila. Vznikalo z toho ovšem sociální napětí.

Foto: Jan Handrejch, Právo

Právní a odborník na ústavní právo Václav Pavlíček

Nedávné zkušenosti nadace, která se zavázala, že zorganizuje příchod křesťanských uprchlíků k nám z Iráku, ukazují, že kamenem úrazu byla rovněž skutečnost, že ti lidé byli nepravdivě informováni. Potvrdila to hned první reakce některých azylantů, kteří se netajili zklamáním. Představovali si u nás vše jinak, hlavně to, že budou mít ihned vyšší životní úroveň.

Česko poskytovalo po listopadu, ale i předtím, útočiště uprchlíkům a přistěhovalcům. Vzpomeňme například, kolik jsme přijali dětí a jejich matek z Řecka po druhé světové válce a jak se integrovaly.

Vietnamci, kteří tady byli už v 70. letech a po roce 1989 přijížděli jejich příbuzní, se rovněž integrovali. Přijali jsme i uprchlíky například před nacionalistickými a náboženskými útoky ve Střední Asii, ale i na Ukrajině.

Pokud EU neplní své povinnosti, musí je státy znovu převzít samy a své hranice účinně chránit

Je třeba se tedy ostře vymezit proti paušálnímu tvrzení, že Češi jsou xenofobní. Nic takového nebylo a není pravda. Excesy samozřejmě existují, jako všude. Ale to není argument pro nějakou generalizaci.

Xenofobní – plošně vzato – asi nejsme. Ale obavy ve veřejnosti z masívního přílivu migrantů z výrazně odlišného civilizačního prostředí existují, a to dost silné.

Lidé se obávají toho, že by společnosti mohly být ve jménu multikulturalismu vnucovány jiné vzorce chování namísto toho, že příchozí budou respektovat právní řád tohoto státu, jak to z uvedené Úmluvy vyplývá.

Lidé nemají prostě obavu z něčeho neznámého, reagují obezřetně na příchozí ze společnosti, kde panují hodnoty a normy chování zásadně odlišné od evropských

Podívejte, lidé u nás většinou oceňují nové příchozí, pokud jsou pracovití, nejsou agresivní a respektují bezpečnost druhých a mají snahu ctít hodnoty státu, do něhož přišli, a do společnosti se integrovat. Vztah k mnoha Ukrajincům, kteří u nás žijí už léta, mluví slušně česky a jsou mnohdy lepší pracanti než jejich české protějšky, to dokazuje.

Lidé nemají prostě obavu z něčeho neznámého, jak se jim podsouvá, ale reagují obezřetně na příchozí ze společnosti, kde panují hodnoty a normy chování zásadně odlišné od evropských.

Svou roli v tom sehrály i různé trpké zkušenosti českých občanů a občanek zajatých v různých státech a vysílajících zoufalé apely o vysvobození a zaplacení výkupného.

Shrňme to tedy: zejména Německo s onou známou kancléřskou „vítací politikou“, ale koneckonců i další státy měly jasně příchozí informovat o jejich povinnostech. Aby žadatelé o azyl nežili ve svých vlastních představách, podle nichž by se jim měla pak modelovat realita.

Ano. A státy aby zároveň zajistily, chtějí-li je přijímat, pro azylanty náležité podmínky. My jsme přece také krajanům z Ukrajiny i lidem z dalších států zajišťovali legální příchod. A pokud se kritizují podmínky uprchlíků na cestách, je třeba se ptát, v čem tkví příčina problémů.

Když chce stát přijmout masu občanů odjinud, musí být schopen to zorganizovat na bezpečných principech tak, aby ti lidé nebyli ohroženi, aby nedocházelo ke ztrátám na životech. Pokud tedy vyšle signál, že je odhodlán přijímat běžence z jiných států, má na to jistě právo. Zároveň ale musí být s to jim zajistit relativně bezpečný přesun. A rozhodně už pak nemá právo v takové situaci vynucovat si na jiných státech, aby převzaly odpovědnost za důsledky jeho vlastní iniciativy. Dovolávat se ex post od ostatních solidarity a humanitárních principů je pokrytecké a alibistické.

Foto: Jan Handrejch, Právo

Právní a odborník na ústavní právo Václav Pavlíček

Úmluva důsledně vycházela z individuálního posuzování ohrožených jednotlivců. To, k čemu ještě nedávno v masovém měřítku v Evropě docházelo, však mělo charakter stěhování národů. Nikdo se nepozastavoval nad tím, že přitom značné počty utečenců pocházely z Kosova a Albánie, tedy z území, o nichž propaganda tvrdila, jak tam dodržují lidská práva.

Povinností států je zajistit svou vnitřní a vnější bezpečnost. Pokud EU neplní své povinnosti, musí je státy znovu převzít samy a své hranice efektivně chránit. Mezinárodní právo je především právem mezi státy.

Přitom odpovědnost za současný chaos a jeho následky nemají jen gangy, které zneužívají utrpení lidí z problémových zemí k obohacení, ale také mocnosti, které svými intervencemi rozložily tamní státní struktury a umožnily tak jejich rozpad, otevřely fakticky stavidla pro války kmenů a různých skupin.

Soucit k osudu jednotlivců, dětí a žen by neměl být argumentem viníků tohoto utrpení, aby pak požadovali solidaritu od těch, kteří nic výše zmíněného nezavinili.

Faktem ovšem je, že v Evropě jsou nyní přinejmenším statisíce uprchlíků. Jak jejich situaci řešit?

Tak, aby se respektovaly univerzální mezinárodní úmluvy, kterými jsou státy vázány. Členské země EU předaly část své suverenity Unii, včetně ochrany hranic. Jediná reakce státu na nečinnost EU může být, aby si ochranu hranic zase vzal zpět – a střežil je sám.

Ve srovnání s dřívějškem, kdy šlo o vcelku zvládnutelné stovky přicházejících běženců, nastala ale nyní v Evropě kvalitativně úplně jiná situace: přes nestřežené vnější hranice Unie se do vnitrozemí navalily statisíce migrantů. Kapacitu na péči a zajištění takové masy nikdo neměl připravenou.

Stalo se tak za porušení hraničních ustanovení Unie. Přitom většina z příchozích toužila dorazit do Německa či Švédska, a má být, když se v těch zemích ukázal problém zvládnout ten příval, nyní deportována do ČR, na Slovensko, do Maďarska či jinam? To je další porušení unijních principů.

Nucený pobyt přece není projevem demokracie a svobodného pohybu lidí. Unie je sdružení států, které rozhoduje na základě konsenzu a také toho, že nebudou velké státy diktovat těm slabým. To je přece také jeden z důvodů, proč jsme místo Varšavské smlouvy a RVHP zvolili právě Evropskou unii a Severoatlantický pakt, protože tam se tehdy rozhodovalo na základě konsenzu.

Migrační problém zahýbal veřejným míněním nejenom u nás, ale i na Západě.

Problémy kolem migrace se přece netýkají jen východní, ale i střední a západní Evropy.

Svědčí o tom jasné politické turbulence v celé Unii. Při posledních prezidentských volbách v Rakousku se ukázalo, že tradiční strany výrazně ztratily a prosazují se strany alternativní a různá hnutí s jednoduchými politickými hesly. Ovlivnilo to výrazně atmosféru v Británii, výsledkem je brexit.

Přitom stále bobtnající aparát v Bruselu se necítí odpovědný voličům členských států, prosazuje jen své zájmy a neustále navyšuje svou moc a uzurpuje si pravomoci.

Na nebezpečí demokratického deficitu Evropské unie řada z nás, právníků, bezvýsledně upozorňovala. Pokud tak činili i politici z menších států včetně ČR, dostávali přezíravou radu, aby raději mlčeli. Atentáty v Bruselu, v Paříži a výsledky voleb zjevně nepronikly do „skleněných paláců“ eurokratů. No tak jim to znovu připomněli voliči v Británii.

Pokud tyto jevy spojujete s bezpečností Česka, jak k tomu přispívá ohlášená reorganizace některých útvarů bezpečnostních složek a jak posuzujete vzniklou situaci?

Již v 60. letech jsem pod vlivem některých západních koncepcí teorie organizace přednášel, že každá reorganizace znamená krvácení organismu. Před jejím provedením se tedy má vždy zvažovat, zda nebezpečí a rizika spojená s narušením dosavadních vztahů a stability reorganizací se skutečně vyplatí.

Kde efektivně nepůsobí orgány státu, prosadí se zločin

Vyplývá z toho, že to, co funguje a je důvěryhodné, by nemělo být měněno, neboť dobré fungování státního aparátu potřebuje stabilitu. Reorganizace policie v oblastech, které jsou deklarovaným zájmem státu, předpokládá, že bude důvěryhodná.

Stále platí, že tam, kde efektivně nepůsobí orgány státu, efektivně se prosadí zločin. Struktura policie musí působit na principu podřízenosti, zároveň musí být pod demokratickou kontrolou, a to je věc nejen resortu, ale i celé vlády.

Lidé již zapomněli, že podnětem únorového převratu v roce 1948 byla reorganizace policie a personální změny v ní: komunisté tehdy tvrdili, že je to záležitost spadající do výlučné kompetence ministra vnitra. Pravicové strany pod pohrůžkou demise požadovaly, aby ministr reorganizaci odvolal.

Argumenty se, jak vidíte, pokud jde o význam policie pro udržení demokratické atmosféry, velmi podobají. Zájem na zajištění bezpečnosti a boj proti kriminalitě v nejvyšších orgánech státních struktur jsou prvořadé.

Vraťme se k mezinárodním aspektům bezpečnosti a ochrany demokracie v Evropě. Při volbách získávaly strany nacionalistické v Rakousku, Německu i Francii.

Rakousko je nejen náš soused, ale i stát blízký a téměř identický kulturou a hodnotami. Žije tam dost Čechů a jejich potomků. Připomněl to u nás nedávno také odstupující rakouský prezident Heinz Fischer. Svědčily o tom i příklady z doby před válkou, kdy demokratičtí Češi podporovali antifašisty v Rakousku a později rakouští demokraté uprchlíky z Československa.

Existuje v obou státech i nostalgie po mocnářství? Mám na mysli gesto, když 6. června člen vlády ČR, ministr kultury Daniel Herman, položil květiny na hrob rakouského císaře Františka Josefa.

To k tomu jistě patří a toho využívají i některé konzervativní strany a kruhy spojené často s konzervativními skupinami v katolické církvi. V Česku odmítají odkaz zakladatelů státu, především Masaryka a Beneše, a touží restaurovat jednotu „oltáře a trůnu“. S tím souvisí také snaha stále rozšiřovat dopad tzv. zákona o církevních restitucích.

Když jsem teď byl v Rakousku při odhalení pamětní desky velkému českému mecenáši a zároveň staviteli významných vídeňských staveb Josefu Hlávkovi, tak mě tam ujišťovali, že v rakouské společnosti žádná touha po monarchii neexistuje, že hledí kupředu, a ne do minulosti.

Čeští politici, pokud byli zvoleni, musí respektovat ústavu a být věrni republikánským hodnotám

Ty snahy, které se v české společnosti ve vztahu k bývalé monarchii nyní objevují, jistě souvisí s tím, co měl kdysi na mysli Masaryk, když hovořil o formování české společnosti a o tom, jak monarchie zájmy českého národa potlačovala. Proto Masaryk prosazoval heslo „Odrakouštit se“ a uskutečnit odluku církve a státu. Ono to velmi souvisí. Monarchie v posledních letech své existence prosazovala kroky směřující k zániku zbytku české státnosti a perzekuci jejích představitelů.

Kterých?

Stačí připomenout, že hlavní vůdci české pravicové politiky Kramář a Rašín byli odsouzeni ve vykonstruovaném procesu k trestu smrti a rakouský císař František Josef jim odmítl udělit milost. Odmítal se nechat také korunovat českým králem. I to byla fakta, při nichž si Češi uvědomovali, že jejich existence v rámci monarchie není možná a jedinou cestou je znovuobnovení suverénního českého státu. Což se stalo, a to na principech republikánství a demokracie, jak je zdůrazňoval Masaryk.

Čeští politici, pokud byli zvoleni, musí respektovat ústavu a být věrni republikánským hodnotám. Za jejich porušování by měli být například poslanci postihováni, neboť postupují proti svému slibu věrnosti republice.

Dost radikální názor – myslíte třeba i zbavení poslaneckého mandátu?

Poslanec přece podle ústavy slibuje, že bude respektovat ústavu a zákony a že bude věrný České republice. Věrnost republikánským hodnotám obsažená ve slibu zákonodárců, ale i členů vlády byla již za první republiky interpretována tak, že se vztahuje i k vnitřním výhradám země.

Česká republika a její představitelé mohou být Františku Josefovi vděčni snad za to, že svou politikou výrazně přispěl k vrchovatému naplnění číše odcizení českého národa od monarchie a že zbavil většinu Čechů iluze o možnosti v ní setrvat.

Věrna zůstala monarchii jen aristokracie, jak o tom psal Masaryk ve své knize Nová Evropa. A také jisté kruhy katolické církve.

Ale rozlišujme: jiní její představitelé, jako například pozdější arcibiskup profesor Kordač nebo monsignore Šrámek, se na vzniku a výstavbě republiky aktivně podíleli.

Reklama

Související témata:

Výběr článků

Načítám