Trubková konstrukce potažená koženkou dokáže vyloudit úsměv u každého, kdo tento stroj na silnici potká. Pražské technické muzeum ale ukazuje, že původně tříkolová verze konstruktérů Františka a Mojmíra Stránských se dočkala i čtyřkolové varianty. I když ta nikdy slávy svých předchůdců nedosáhla.

„Jsou tady zastoupené hlavní sériově vyráběné typy a je tady i řada kousků, které se do sériové výroby nedostaly. Máme tady prototypy nebo velorexy vyrobené v malém množství,“ řekl Novinám Arnošt Nezmeškal, šéf Muzea dopravy Národního technického muzea.

Návštěvníci uvidí kromě klasiky i „útroby“ tříkolové verze, takže zjistí, jak vypadala konstrukce vozítka.

„Většina, co tady stojí, je pojízdná. Je tady i jedna zajímavost, to je velorex in natura, bez kabátu, zcela svlečený,“ uvedl Nezmeškal.

Bez povšimnutí určitě nezůstane ani „expediční“ Velorex 350, který se podíval například do Norska a na Island.

Jaro 1953 Solnice. Mojmír a František Stránští.

Jaro 1953 Solnice. Konstruktéři velorexu Mojmír a František Stránští.

FOTO: Národní technické muzeum

Raritou je čtyřkolový nákladní velorex. Na rozdíl od jiných verzí s ním bylo možné i couvat a řidič měl k dispozici čtyři rychlosti - nejen pro jízdu dopředu, ale i zpátečku. Vystavený kus je navíc s původním lakem.

„Pokud vím, dochovalo se jich jen několik. Ta původní koncepce tříkolky postupně zastarávala. V 60. letech se pokoušeli vyvinout něco lepšího, blíže k automobilu. Vznikaly osobní velorexy a nákladní velorexy, jako prototypy. Označení tohoto kusu je 435 D. Má čtyři kola a pohání ho stále stejný motor z motocyklu Jawa 350,“ popsal Nezmeškal.

Vystavené velorexy pocházejí ze soukromých sbírek. Technické muzeum je ukazuje ve spolupráci s Velorex clubem. K vidění budou až do letošního 25. září.