"Chceme s panem ministrem Zaorálkem jít za panem prezidentem a spíš než přes média si to možná vyříkat osobně," uvedla Marksová.

Podle ní norské úřady odebraly v posledních šesti letech tři české děti, jedno se vrátilo k rodičům. "Ve Velké Británii je to téměř 200 odebraných dětí. Ptám se, proč se pan prezident zaměřuje na Norsko a neříká nic o Velké Británii. Mezitím jsou ještě jiné země, kde máme víc odebraných dětí než tři v Norsku," řekla ministryně.

Důvody odebrání jsou podle ní stejné, jaké by byly i v Česku - příslušný úřad situaci vyhodnotí a rozhodne, že dítě už v rodině nemůže zůstat, protože by to ohrožovalo jeho život či zdraví.

Vydávání dětí smlouva neřeší

Podle Zaorálkovy mluvčí Michaely Lagronové termín schůzky s prezidentem zatím nebyl stanoven. "Nový návrh smlouvy neřeší vydávání dětí, ale sociálně právní ochranu. Garantem musí tedy být ministerstvo práce," uvedla mluvčí. Právníci ministerstva zahraničí návrh analyzovali, dokumenty předali resortu práce.

Zeman nedávno prohlásil, že se již se Zaorálkem na znění smlouvy dohodl. Ministr to vzápětí popřel. [celá zpráva]

S osvojením by musel souhlasit i domovský stát

Smlouva vznikla ve spolupráci s podporovateli rodin odebraných dětí. "Vychází z mezinárodních úmluv a respektuje je," řekla členka výboru podporovatelů, poslankyně Jitka Chalánková (TOP 09).

Prezident předložil už druhý návrh. První dohoda měla zajistit vydávání odebraných českých dětí z Norska do Česka či norských z ČR do vlasti. Nynější osmnáctistránkový dokument popisuje, jak by měly české a norské úřady v kauzách dětí postupovat. O zahájení řízení by musely druhý stát neprodleně informovat. Jeho instituce by se mohly do jednání zapojit, pokud by si to rodič přál. Důvodem zásahu do rodin by nesměly být kulturní odlišnosti či rozdílná výchova. Zatímco v Norsku je ale například tělesné trestání dětí trestné, v Česku nezákonné není.

Děti by bylo možné odebrat jen výjimečně, pokud by opatření na pomoc rodinám selhala. Kdyby k němu úřady musely přikročit, dítě by mělo jít k příbuzným či pěstounům, kteří mají stejnou státní příslušnost. Nebylo by možné dlouhodobě rozdělit sourozence. Pokud by děti byly v náhradní péči v zahraničí, měly by právo na pravidelné návštěvy země svého původu.

Rodiče by se měli s potomky vídat aspoň dvakrát do měsíce po 12 hodinách. Setkávat by se s dětmi měli i příbuzní. Pěstouni by měli výchovu či vzdělávání s rodiči konzultovat. Se zbavením rodičovské odpovědnosti by měli otcové a matky souhlasit. Souhlas by nebyl nutný, kdyby se dopustili "zavrženíhodného jednání". S osvojením by pak musel souhlasit i stát, odkud děti pocházejí. Smlouva by se použila i na neukončená řízení, ukončené kauzy by se do roka přezkoumaly.