Zeman v úterý uvedl, že věta se mohla objevit v textu, o jehož cenzuře se Peroutka zmínil v březnu 1938. Podle akademiků ale cenzura naopak odstranila kritiku Adolfa Hitlera.

Prezidentův mluvčí Jiří Ovčáček ve středu uvedl, že prvorepubliková cenzura by neškrtala v článku, který by byl vůči Hitlerovi kritický. To akademici zpochybnili s odkazem na podobu textu před cenzurou a svou letos vydanou monografii V obecném zájmu. Cenzura a sociální regulace literatury v moderní české kultuře, 1749-2014.

Ve shodě s jinými tehdejšími cenzurními zásahy v novinách či politických týdenících byly na podnět cenzury ,zabíleny´ zmínky nepřímo kritizující čs. ministra zahraničí a kriticky vyznívající pasáže o Adolfu Hitlerovi,“ uvedl ústav.

Peroutka v cenzurované pasáži varoval: „I když Hitlerovo nadání jest pro nás zlověstné, varujme se toho, abychom jej neuznali. Dívejme se na věci tak, jak jsou: máme odpůrce, v jehož charakteru je několik zřejmých rysů politické geniality. Ani toho se ovšem nelekejme: žádnému ani částečnému géniovi se nepodařilo vyvrátit svět z jeho přirozené základny, kterou je v našem případě touha národů po svobodě a po důstojnosti.“

Cenzurovaný článek Ferdinanda Peroutky s názvem Anschluss - ce n'est pas la guerre (Tohle není válka), který reagoval na připojení Rakouska k nacistickému Německu, vyšel v časopisu Přítomnost 16. března 1938.
Anschluss - ce n'est pas la guerre
Nebylo by divu, kdybychom na to byli zapomněli, ale je pravda, že také náš zahraniční ministr po hezkou řádku let vždycky, kdykoliv přišla řeč na tuto věc, odpovídal energicky každému: ´Anschluss - c'est la guerre´. To znamenalo, že, jestliže by jednoho dne Německo a Rakousko se dohodly o spojení a chtěly provésti něco praktického k tomu cíli, všichni signatáři mírových smluv povolají vojsko do zbraně a pomašírují, aby obhájili tu evropskou rovnováhu, jak ji stanovil mír versaillský a st. germainský. Nevím už, o kom se předpokládalo, že pomašíruje dříve, západ nebo my, my nebo západ. Všichni měli mnoho odvahy a někdo zkrátka měl se dát na pochod.
Objevilo se nyní, že to byla formule z oněch idylických dob, kdy ozbrojená Evropa stála nad Německem odzbrojeným a bezmocným, a objevilo se, že to byla formule papírová.
... (cenzurou zabíleno)
Z oněch idylických dob bezmocného Německa pocházela tedy i formule: Anschluss - c'est la guerre. Nebyla to ovšem originální formule našeho zahraničního ministra, nýbrž oficiální formule celé evropské politiky. My hráli jen jedny housle v celém koncertu. Tato formulka nyní shořela v jediném dni tak rychle, jako když se přiblížíte s celuloidovým proužkem k ohni. Všichni nyní vidíme, že Anschluss - ce n'est pas la guerre. Podivný to osud jedné formulky: proč se přestalo říkat, že Anschluss znamená válku? Právě proto, že by byl nyní skutečně mohl znamenati válku. Právě proto, že by se proroctví mohlo vyplnit. Jest tedy možno, že nejpokročilejší světový kontinent, plný moudrých a zkušených lidí, po dvacet let vlastně jen žvanil o této věci? Zdá se, že je to opravdu možno.
... (cenzurou zabíleno)
bude-li tento nepoměr v energii trvat, může to vést k tomu, že v tomto velkém návratu k moci dostane se Německu někde i něčeho, co dříve mu nepatřilo;
... (cenzurou zabíleno)
Zdá se, že je na čase přestat opovrhovati Hitlerem za to, že neovládá některé intelektuální finesy, že jeho logika není bezvadná a jeho němčina, jak slyšíme, nikoliv klasická. Pro boha, nedívejme se na detaily, a dávejme dobrý pozor na celek. Tento muž ví toho o silách, které hýbají národy, téměř tolik, jako Edison o elektřině. Nemoha se na počátku opírati o nic jiného než o národní německý pocit a národní pýchu německou, dovedl s tím tak manévrovat, že se zmocnil vlády nad sedmdesátimilionovou zemí, rozbil na kusy mírovou smlouvu a nyní proti odporu světa uskutečnil nejvýznamnější část německého národního sjednocení. Je pravda, že je to duch úzký, neevropský, že jeho uši jsou uzavřeny vůči šepotu z každého jiného národa, a že jeho dílo ohrožuje klid a mír jako příval kalné vody. Ale v oboru, který si zvolil, počíná si mistrovsky. V dějinách Německa jest to nejvýznamnější politická postava po Bismarckovi, a jistě více uctívaná. Nechtějme se za to odškodňovat tím, že budeme shledávat mezery v jeho vzdělání, vady v jeho pravopise nebo kaňky v jeho životopise. Není ani pravda, že neví, jak dělati mezinárodní politiku. Nepočínejme si jako onen šachista, který opovrhoval svým odpůrcem proto, že nehraje podle pravidel, a pak jím byl poražen. I když Hitlerovo nadání jest pro nás zlověstné, varujme se toho, abychom je neuznali. Dívejme se na věci tak, jak jsou: máme odpůrce, v jehož charakteru je několik zřejmých rysů politické geniality. Ani toho se ovšem ještě nelekejme: žádnému ani úplnému ani částečnému geniovi se nepodařilo vyvrátit svět z jeho přirozené základny, kterou je v našem případě touha národů a lidí po svobodě a po důstojnosti. Hra, kterou nyní všichni hrajeme, může tím, že se na druhé straně vyskytl muž s velkým politickým nadáním, býti jen zkomplikována a znesnadněna, ale ne rozhodnuta. I skutečně velcí muži, kteří se postavili proti přirozenosti světa, byli na konec poraženi mnohem menšími muži, než byli sami. Také chaotické a vášnivé nadání Hitlerovo může vésti Německo k úspěchům jen po jistou hranici. Překročí-li ji, začne pád.
Zdroj: Ústav pro českou literaturu Akademie věd ČR.