Nemoc je velmi zákeřná, má příznaky chřipky. Do roku 2010 o ní neměla ponětí ani Andrea. S kamarády a tehdy jedenapůlročním synem odjela v říjnu na víkend do Krkonoš. Už zpočátku se necítila dobře. Únavu, bolesti hlavy i v krku přičítala chřipce. Neměla tušení, že po celou dobu její tělo bojuje s těžkou meningitidou.

"Začala jsem pomalu ztrácet vědomí a na těle se mi objevily fialové skvrny, což je typický příznak této nemoci. V té době jsem ale vůbec nevěděla, co to znamená," vzpomíná Andrea.

Po ztrátě vědomí už přátelé na nic nečekali a přivolali Andree sanitku. Od doby, co se za ní zabouchly dveře, si už nic nepamatuje. Záchranáři ji převezli do nemocnice ve Vrchlabí, kde však lékaři příčinu zdravotních komplikací neodhalili. Následoval převoz do Hradce Králové, kde poznali, že se jedná o meningokok typu C.

Kvůli nemoci přišla o nohy

Andree postupně selhávaly jednotlivé orgány. Díky včasnému nasazení antibiotik lékaři její stav stabilizovali. Na přání rodičů následoval převoz vrtulníkem do brněnské Bohunické nemocnice.

„Pět týdnů jsem byla v umělém spánku. Po probuzení na Karimu (Klinika anesteziologie, resuscitace a intenzivní medicíny - pozn. red.) jsem vůbec nevěděla, kde jsem. Kolem mě byly milióny hadiček. Vůbec jsem nevěděla, co se stalo, co je s mými dětmi,“ popisuje první pocity po probuzení paní Brzobohatá.

Andrea strávila v nemocnici přibližně půl roku.

Andrea strávila v nemocnici přibližně půl roku.

FOTO: Andrea Brzobohatá

Na Karimu pacientka strávila měsíc a půl. Poté dva měsíce na jednotce intenzivní péče a další dva měsíce na oddělení fakultní nemocnice.

„Měla jsem celkovou sepsi organismu, odešly mi plíce, srdce, prostě všechno. Lékaři mě dávali kompletně do kupy. Z počátku mluvili o čtyřprocentní šanci na přežití. Meningokok se projevoval tak, že jsem měla krvácení do kůže, dělaly se mi skvrny. Musela jsem prodělat šedesát narkóz a plastik. Nikdo nevěděl, jestli budu mluvit, vidět, slyšet,“ uvádí Andrea.

Aby jí lékaři zachránili život, museli provést amputaci dolních končetin.

„Nohy mně černaly, odumíraly. Museli mi je začít zkracovat, abych nedostala celkovou otravu krve. Nejdříve mně amputovali kotníky, pak lýtka, a kolena. Skončila jsem tak, že jsem se probudila po pěti týdnech po amputaci obou dolních končetin.“

Konečně spokojený život

Boj s nemocí Andrea zázrakem vyhrála a dnes čtyřiačtyřicetiletá matka šestiletého syna má znovu radost ze života. Jejím hnacím motorem byly právě děti, malý Adam a dcera Nikola z prvního manželství.

„Trvalo skoro dva roky, než jsem si to v sobě a v hlavě srovnala. Do té doby jsem rehabilitovala v Chuchelné na severu Moravy a na pražské klinice Malvazinky. Naučila jsem se chodit na speciálních bionických protézách. Díky nim nejsem úplně odkázaná na invalidní vozík.“

Dnes se Andrea naplno věnuje svému občanskému sdružení No foot no stress, které založila společně s kamarády na pomoc amputářům. Pracuje ve Sdružení proti meningitidě.

Jednoznačně pro očkování

„Nechápu, proč se u nás v poslední době brojí proti očkování. Na celém světě zachránilo milióny lidí. Nevím, co je to za vlnu nesouhlasu. Podle mě je to úplný nesmysl. Konkrétně u meningokoka si myslím, že očkování má velký význam. Já jsem si prožila peklo na zemi, a tak to může být i u ostatních nemocí,“ varovala Brzobohatá.