Ve středu ráno opravujeme únik brzdové kapaliny a těšíme se na to, že nás čeká pouze jeden jediný let přes celé Německo. Někteří z nás mají i naději, že bychom poprvé za celý náš výlet mohli mít i normální oběd. Bohužel ani to se nestalo, neboť přistáváme až ve čtyři odpoledne. Po přeletu do německého letiště Hof-Plauen jsme již co by kamenem dohodil od Karlových Varů, silný boční vítr v Čechách nám však zabraňuje letět dál.

Krátce po našem přistání letí přes letiště vojenský transportní letoun, a když mu řídící řekne, že na ploše parkuje Lockheed 10A, ozve se do rádia: „Ok, sedím vlevo, udělám náklon doleva, abych ho viděl,” a pak ještě jiný hlas: „Ale já jsem tady kapitán a sedím vpravo, náklon bude doprava.” Obrovský letoun to pak nad námi prosviští v téměř akrobatické pozici.

Na letišti nás již čeká novinář z místních novin, které mají zřejmě i svoji internetovou podobu, neboť když se pak sejdeme na večeři v restauraci, personál už o nás ví a slibuje, že se půjde podívat na náš odlet. Při večeři si prohlížíme fotky Electry od našich nizozemských a německých fanoušků a nahlas čteme reportáž Ruudlea Leeuwa, který se s námi setkal v Lelystadu.

Pilot Nikola Lukačovič

Pilot Nikola Lukačovič

FOTO: Druhý pilot

Teprve když vidíme černé na bílém, jak hodnotí náš přelet, uvědomujeme si, že to je teprve něco přes týden, co jsme na cestách. Vnímání času je subjektivní a náš mozek se neřídí hodinkami a kalendářem, ale množstvím zážitků. Připadá nám to jako věčnost, co jsme byli naposledy v Praze, a přitom teprve před několika dny jsme přelétávali ledovcové kry u pobřeží Grónska.

Ruudle má pravdu, že takhle rychlý přelet Atlantiku je naprosto neobvyklý. Posádky ostatních malých letadel, které letí tuto trasu, tráví obvykle vždy několik dní v hotelu, než se počasí umoudří a ony mohou zase „poskočit” o jeden kousek dál. Připadá nám to jako nějaké zvláštní hnutí osudu, ale počasí nám přeje, takže ta letiště, která opouštíme, se zatahují do mraků, deště a sloty, a to naprosto doslova, a počasí na těch letištích, kam letíme, se jako zázrakem vylepšuje. A proto, s výjimkou jednoho dne v Nuuku, letíme každý den. Zážitky se proto hromadí rychle, až to pilot Honza komentuje: „Je to jako sen. Jenom čekám, kdy se ráno z toho sna probudím.” Já celou akci zase nazývám „tvrdou leteckou pornografií”.

Lokcheed 10A Electra

Lokcheed 10A Electra

FOTO: Druhý pilot

Poslední den nespíme moc dobře. Zdá se mi, že Electra přistála na Točné se zabrzděným podvozkem, bráchovi se zase zdálo, že ve Wicku jsme přistáli pouze s tříminutovou zásobou paliva. Na letiště nás veze jeden z číšníků našeho hotelu, který náš let již několik dnů sleduje.

Oblékáme si jednotné overaly s logem Lockheed a startujeme. Za letu začne Nikola zpívat „Kapitáne kam s tou lodí…”, smějeme se a zpíváme všichni s ním. (Nad Grónskem byla hitem písnička „Výprava velrybářská kolem Grónska nezdařila se…”).

Interaktivní fotomapa Electry, pro zvětšení klikněte

FOTO: Esri

Následuje průlet nad dráhou v Karlových Varech, kde už na nás čeká hlouček příznivců, průlet v Tachově, Rakovníku a nakonec průlet nad dráhou 24 pražské Ruzyně. Pokračujeme do Kbel, kde také prolétáme nad dráhou, a Letňan. Poté se již přesuneme nad letiště Točná, kde po dvou průletech sedáme na dráhu 27. Vysunujeme českou vlajku, pojíždíme k hloučku našich fanoušků a brečíme štěstím.