Dva podomní prodavači, čtyřicátník a mladá žena, zavolali tamnímu bývalému hospodskému, už důchodci. Že prý se dozvěděli, že v chalupě připomínající skanzen občas pořádá sešlosti pro zvané a že by rádi nabídli seniorům vynikající matrace se slevou a dárky.

„Slíbili mi, že když dám dohromady osm lidí, nejlépe seniorů-manželů, tak mi zaplatí to, co pro ně uvařím, a že za pouhé setkání automaticky dostanu deku, polštář a nějakou kosmetiku. Čertovina na první pohled,“ vzpomíná bezmála sedmdesátiletý důchodce.

Žádný věchýtek. Ruce ztvrdlé celoživotní prací – dříve na stavbách, teď u koní. Pichlavé modré oči, jazyk ostrý jako břitva. Do každého si rýpne, tvrdí místní. Pozval všechny příbuzné z vesnice, přišla i jeho maminka, devadesátiletá bábinka. Muž zprvu dělal prosťáčka.

„Na těch prodavačích bylo vidět, jak se třesou, že na nás trhnou majlant. Samý žert, samé slovní kudrlinky. Pak přišlo to hlavní. Za jednu matraci chtěli dvacet pět tisíc korun, ale že prý zlevní na dvacet za jednu, když si vezmeme dvě, a k tomu prý dají polštář zadarmo, a třeba i deku! To by byl sakra drahý polštář,“ směje se.

Senioři se dobře bavili

Uběhla hodina, uběhla druhá, prodavači se už potili, odráželi všetečné důchodcovy otázky na materiál, výrobce a kdo si to kupuje. „A už jsme byli na patnácti tisících,“ vypráví senior.

Chalupníci mezitím snědli oběd, který uvařil a jenž mu prodavači předem zaplatili. Popíjeli něco ostřejšího na dobré trávení, tu a tam pokývali hlavami a dobře se bavili.

„Pořád nás vybízeli, ať si na matrace lehneme, že jsou úžasné. Už neměli co říct. Tak jsem jim vysvětlil, že stejně nejlepší poleženíčko je na slamníku, že z něho nejsou alergie, že v tom nejsou roztoči, a poslal jsem je domů. Ale ještě předtím mi museli dát tu deku a polštář, co prve slíbili. Div nepraskli vzteky. Zvesela na ně vzpomínáme,“ vypráví a přitom pobafává z malého doutníčku.

Polštář i deka skončily někde mezi hadry v dílně. „Kdo by se tím přikrýval, takovým šuntem?“ A co si myslí o důchodcích, které na předváděcích akcích nebo doma „šmejdi“ obrali?

„Někteří senioři asi mají moc peněz, když si mohou dovolit zaplatit třeba šedesát tisíc za nějaké příbory. Tak to asi potřebují odpeněžit. Je to jejich hloupost,“ soudí muž od Poličky.

Smlouvu vypověděl včas

Není jediný, kdo je navzdory vyššímu věku ostražitý. „Přijdu domů a manželka, která je o dva roky mladší, ale už jí to začíná vynechávat, mi ukázala nějaký cár papíru se slovy, že podepsala levnější elektřinu takovému milému pánovi, co zazvonil u dveří,“ řekl 84letý Gustav z Vršovic.

„Hned jsem to popadl a šel jim to hodit na hlavu. Žádný levnější. Na poplatcích si to pak stejně vyberou. Vypověděl jsem to. A dobře jsem udělal, právník od mé dcery mi pak ­řekl, že je na to čas jen čtrnáct dní od podpisu a pak se toho nedá zbavit,“ svěřil se Právu.

Prošel si peklem války a vojákem zůstal i na stará kolena, i když už sotva popadá dech a sám se stará o ženu, s níž žije už více než půl století. Má rád jasno a řád. „Nenechám se od někoho oblbovat. Vždyť to je každou chvíli, že nějací zloději nebo podvodníci vlezou k důchodci a oholí ho,“ poznamenal.