Jak a s jakým očekáváním jste v roce 1989 vnímal listopadové události? 

Listopadové události nebylo možné vnímat bez ohledu na to, co se dělo kolem nás. Sledovali jsme události zejména v Německu a čekali. Že se stávající režim tak snadno zhroutí, bylo překvapením. Mysleli jsme, že se opráší „osmašedesátníci“ a provedou se kosmetické změny s výměnou „těch nahoře“ a pojede se dál.

Nemohu říci, že bych ony události vnímal s nějakým očekáváním. Já jsem se o politiku skutečně nestaral a má zkušenost z roku 1968 mne spíše varovala, abych se tím vůbec nezabýval. Je třeba si uvědomit, že v ČKD byla svým způsobem pěstovaná „dělnická aristokracie“. Co to bylo? Nadprůměrné příjmy, sociální jistoty a doprovodný komfort. Proto také v pondělí ráno bylo hodnocení zásahu oproti studentům takové, jaké bylo. Dělali bordel, dostali na zadek. Možná, že tato věta do dnešního vidění oněch událostí nezapadá, ale je pravdivá.

Když se na tuto dobu podíváte dnes s odstupem, naplnilo se vaše očekávání?

Jistě nikoho nepřekvapím, když řeknu, že nenaplnilo. A je poctivé říci, že na tom neseme vinu i my, kteří jsme byli v letech 1989–1992 u moci. Tady platí okřídlené „po bitvě je každý generálem“ a vracet se k něčemu, co se už změnit nedá, asi smysl nemá.

Co vás za posledních 25 let ve vývoji České republiky nejvíce zklamalo a co naopak nejvíce potěšilo? 

Nevím, jestli nejvíce, ale zklamalo mne to, že jsme si nedovedli poradit s chybami privatizace a dopustili nezdůvodnitelné obohacování na úkor většiny, že lidé se nechali oblbnout Václavem Klausem a jeho demagogií a zapomněli, že cinkáním klíči a nasloucháním spasitelů světa se nic nezmění. Zklamalo mne, že za dnešním stavem společnosti lidé nehledají především vinu u sebe, ale jak je zvykem, zásadně u druhých. Jakoby jsme se spíše té Evropě vzdalovali a blížili se k Balkánu.

A co mne nejvíce potěšilo? Určitě to, že přes všechny peripetie se lidé nenechali otrávit a že to jsou především oni, kdo svým vlastním rozumem a svou prací drží republiku nad vodou.

Jak hodnotíte svých posledních 25 let? 

Výsledek každý vidí sám. Ideály roku 1989? Kdo si vzpomene, které to vlastně byly? Kašpaři, kteří si nevidí ani na špičku nosu, meldují něco o „pravdoláskařích“ a plivají na vše, co nekonvenuje jejich vidění historie a vlastně světa aniž by aspoň bleptli, jaké to jejich vidění vlastně je. Že jim v té době teklo mléko po bradě, zřejmě není argument.

Co byste České republice popřál do příštích 25 let? 

Žádné monarchy, kteří se dostávají na vrchol politické scény pomocí peněz. Ne že bych měl obavu, že brzy neskončí, ale zbytečně po nějaký čas otravují. Přál bych, i když vím, že se to už nevrátí, aby lidé se vrátili k tomu nadšení, které ovládalo nejen čtvrteční a páteční „Václavák“, ale zejména Letenskou pláň. Aby neplivali na svou historii a uvědomili si, že hodnotí to, co bylo před 25 lety a k čemu mnozí přispěli. Aby přestali hledat „spasitele“, kteří neexistují a za takové se, díky hlouposti davu, pouze vydávají, ale aby sami začali přemýšlet a hledat řešení. Kde? Nejdříve u sebe už jenom tím, že se rozhodneme být suverénními občany, kteří rozhodují a budou rozhodovat o tomto státu.