„Po skončení války nás již nic na válkou zničené Volyni nedrželo. Navíc po nás šli banderovci. Přijeli vždy v noci, postříleli krávy, prasata, ukradli, co se dalo, a toho, kdo se jim postavil, zastřelili. Byla to hrůza,“ vzpomíná Polák, který byl v prvním transportu, jenž z Volyně do tehdejšího Československa zamířil.

„Cestovalo se po železnici a trvalo to zhruba dvacet dnů. Museli jsme proto mít zásoby potravin, ale i krmení pro dobytek. Na rodinu byla povolena například jedna kráva dojnice, dvě prasata či jedna koza. Vezli jsme s sebou i povozy, žebřiňáky a podobně. V tom transportu bylo asi dvacet rodin, které se usídlily v Hněvotíně, kde osídlily po Němcích uvolněné zemědělské usedlosti. S nimi přijely i tři vdovy s dětmi, přičemž jednou z nich byla moje matka,“ uvedl Polák.

Cestovka nechtěla riskovat

Na Ukrajinu, kde stále žije jeho nevlastní sestra, se ale rád vrací. „Jezdíme tam s manželkou a dětmi každý rok. Je to pro nás taková milá povinnost. Dříve to bylo autem, nyní s cestovní kanceláří. Letos to však bylo poprvé, co jsme se tam nedostali. Cestovka, s níž jsme tam jezdili, nechtěla nic riskovat. Řekli nám, že vzhledem k nynějšímu dění na Ukrajině by to mohlo být nebezpečné. Když jsem ale naposledy mluvil se sestrou, často si voláme, říkala, že v Dubnu je klid, že oni tam o ničem nevědí,“ pravil Polák.

Se slzami v očích a chvějícím se hlasem pak kvitoval iniciativu prezidenta Miloše Zemana týkající se návratu další skupiny volyňských Čechů do rodné vlasti. „Jsem neskutečně dojatý, že se toho ujal, a přál bych si, aby se to podařilo a naši krajané se mohli vrátit,“ dodal Polák.

Prezident Zeman požádal ve čtvrtek ministra vnitra Milana Chovance (ČSSD), aby vyhověl požadavkům 40 rodin volyňských Čechů na repatriaci. [celá zpráva]