Podle psychologů se okrádání rodičů dětmi rozmáhá i díky rostoucímu počtu neúplných rodin a vysoké zadluženosti většiny domácností.

„Je jen jediné řešení, jak tomu předejít nebo to řešit. Nesmlouvavá disciplína týkající se peněz. Pak je třeba nepovolit, nenechat se citově vydírat,“ potvrdil Právu psycholog Jeroným Klimeš. Ví, o čem mluví. Zde je jeden případ za všechny, které řešil.

Šestnáctiletá Simona z Prahy kradla v bytě své matky, na co přišla. Elektroniku, peníze – šlo to do tisíců. Domlouvání ani příkazy nepomohly. Začala dělat dluhy, které už matka neměla z čeho platit. Do toho se dívka snažila coby rádoby samaritánka pomáhat druhým a občas matce domů přivedla na přespání bezdomovce. Matka byla zoufalá.

Stovka denně, koule místo kliky

Dívka ji vydírala, že uteče z domova. Několikrát to i udělala, ale pak se vždy vrátila a schoulená pod schody čekala, až půjde matka do práce. Zdecimovaná matka přišla do psychologické poradny.

„Nejprve jsme určili, kolik peněz bude dívka dostávat na den,“ vzpomíná Klimeš. Stovku na den. Částku nedostávala najednou na celý měsíc. „Je prokázáno, že asi polovina dospělých lidí nedokáže s financemi vyjít v měsíčním cyklu, když peníze dostanou najednou,“ dodal Klimeš.

Následoval další krok – v bytě se jasně určilo, kam dívka smí a kam ne. V obýváku například mohla být jen v určitém časovém rozpětí.

Přístup do pokoje matky byl zcela tabu. „Na dveře jsme umístili zvenčí kouli a matka nosila klíč ke svému pokoji na krku,“ popisuje Klimeš. Návštěvy směla dívka mít, ale v omezeném čase a pouze ve svém pokoji.

Omezení právní způsobilosti

Psycholog zároveň matce poradil, aby nechala dceři soudně omezit právní způsobilost pro nakládání s penězi. „Nebylo to nic složitého. Soud to učinil poměrně rychle. Dívka tak byla právně způsobilá pouze do 500 korun,“ upřesnil Klimeš.

Pokud by uzavřela například smlouvu s operátorem převyšující v součtu tuto částku, byla by právně neplatná. Potíž je jen v tom, že v občanském průkazu není skutečnost o omezení právní způsobilosti již uváděna, takže firma to nepozná.

„Tvrdá pravidla, z nichž matka nepolevila, přinesla úspěch,“ řekl Klimeš. Dívka přestala krást, začala studovat, omezení způsobilosti jí bylo po roce a půl zrušeno.

Tento případ není zdaleka ojedinělý. „Rozvedla jsem se a žila pak s druhem, který ale k mému synovi nepřilnul. V sedmnácti letech syna vyrazili z učení. Už v té době mi začal brát peníze. Chytil se partiček. Za menší krádeže kovů ho odsoudili k několika hodinám veřejně prospěšných prací. Vykašlal se na to, a tak si odseděl dva měsíce,“ vzpomíná šestačtyřicetiletá zdravotnice Martina z Prahy. Podle svých slov pořád odkládala tvrdší opatření.

„Doufala jsem, že se změní, vyčítala jsem si, že jsem měla být pozornější. Pořád mi peníze kradl nebo řekl, že si půjčí, že něco koupí a výhodně prodá, ale nevrátil nic,“ shrnula.

Po mnoha letech žena odešla od svého druha, aby se postavila na vlastní nohy. Sehnala si v Praze vlastní nájemní bydlení, zvýšila si kvalifikaci a dělá dvě práce – začíná v sedm ráno, končí kolem 21. hodiny.

Vyhodila ho až ve 24 letech

„Syn bydlel pořád u mě. Měl jen občasné nárazové práce, z nichž ho vždy vylili. Pak tvrdil, že chodí do práce, ale byla to lež, potuloval se s kumpány, noci trávil v nočních klubech,“ říká Martina. Synovi bylo už dvacet čtyři let.

„Začal se chovat agresivně, pak se omlouval, že jsem přece jeho maminka.“ Loni, když matce sebral z peněženky dalších pět tisíc, jí došla trpělivost. „Vyměnila jsem zámky u dveří. Vydíral, křičel, ať chcípnu, že mě nenávidí. Pak si přišel pro věci a později naříkal, že je nemocný, ať mu dám aspoň léky.“ Paní Martina mu léky dala, ale to bylo vše.

Uplynul téměř půlrok. Syn, který léta bezostyšně okrádal matku, už několik měsíců pracuje v restauraci. Bydlení si také ­našel.