Článek
"V Británii je třídní rozdělení obrovské. Stačí, že otevřeš pusu a řekneš několik slov, a každý podle tvé výslovnosti ví, kam tě má zařadit a jak s tebou má jednat," říkal a přičítal tuto zvláštnost vzdělávacímu systému.
Rozdíl mezi soukromým a státním školstvím je podle něj tak velký, že poslat dítě do státní školy rovná se vystavit mu lístek mezi méně vzdělané a méně úspěšné. Ale spousta rodičů na drahé soukromé ústavy nemá.
V Česku se proto britskému kolegovi líbí, že v podstatě skoro všechny děti chodí do stejných škol, a lidé sice nemluví všichni stejně, ale rozdíly v jejich výslovnosti se nevnímají jako třídní, ale jako nářeční.
Bylo příjemné vyslechnout chválu na české poměry. Je pravda, že u nás nejsou ani početní aristokraté s životem diametrálně odlišným od běžné populace, ani výrazná superbohatá špička s téměř neomezenými finančními možnostmi - ba ani opravdoví chudáci, kteří sahají na samé dno existence.
Nebo jinak: jsou tady první náznaky a první úkazy, ale netvoří takovou strnulou danost jako v již zmiňované Británii. Povídali jsme si ale dál a přišli i na jiné stránky českého rovnostářství.
Je to nedůvěra ke každému, kdo vybočuje z řady, a pokud se mu daří, přechází tato nedůvěra často v nepřejícnost. Je to pevně zakódovaná snaha nevystrčit hlavu ze svého malého soukromého světa spojená s pasívním a nasupeným přijímáním osudu nařízeného zvenčí.
Je to podvědomé tíhnutí k monolitním společenstvům, které přechází v obtížnou adaptaci na život v otevřené integrované Evropě. Vypadá to zkrátka jako kdysi v různých kulturácích populární řady židlí.
Existovaly jenom v celku, byly totiž pevně spojené po několika kusech. Výhodou bylo, že se špatně přemísťovaly a nenechavci tudíž měli ztížené šance. Jenže židle jednotlivec sama o sobě nic neznamenala, a pokud by někoho napadlo udělat lepší uspořádání, měl smůlu. Při další debatě s Britem obeznámeným s českými poměry jsme se dostali k faktu, že s rovnostářstvím jako silným prvkem národního vědomí pracují všechny politické strany v zemi.
Dokonce i ODS, která by z definice měla jako pravice hájit individualismus. Jenže stratégové ODS vědí, kde žijí a na co se ptáček lapá nejlépe. Například rovná daň je stejná pro všechny a to je lákavé.
Marně jejich ideoví protivníci - především sociální demokraté - přesvědčují občany, že rovnou daní budou různě bohatí lidé postiženi různě a že hůř na tom bude ten, kdo má méně peněz.
Na obhajobě starých dobrých forem rovnostářství vyjádřených nezapomenutelným výrokem Antonína Zápotockého, že všichni mají stejné žaludky, staví svou oblíbenost Komunistická strana Čech a Moravy. Naopak jediná parlamentní formace, která hlásá liberalismus - US-DEU - přešlapuje před branami politického hřbitova.
Očekávaný vývoj země jako součásti Evropské unie však rovnostářství přát očividně nebude. Unie jako soutěžící v závodě s Amerikou a jihovýchodní Asií bude chtít dostat ze svého týmu co nejvíce a k tomu povolá a bude upřednostňovat právě ty, kteří vyčnívají. Na druhou stranu prudké bourání staletých tradic stabilitě nikdy nesvědčí.
Česká politická scéna je v tomto smyslu čitelná. Na dvou protichůdných pozicích stojí ODS a KSČM. ODS, i přes svou rétoriku, je připravena co nejvíce přispět k sociálnímu rozdělení společnosti. Jejím vzorem je Británie či USA, nebo alespoň reformy na Slovensku. Komunisté by neměnili nic, ale je otázka, jestli jejich přání obstojí před tlakem reality.
Někde uprostřed stojí sociální demokraté, přesněji řečeno Vladimír Špidla. Posunul se od starých soc. dem. receptů k pojetí, že lidé si mají být rovni nezávisle na společenské nebo majetkové pozici přinejmenším ve školství, zdravotnictví, v poskytování důchodů a v čerpání veřejných služeb. Tyto věci by rád uchránil nehledě na globalizační tlaky.
Čeští občané si tak mohou rozmyslet, koho v nadcházejících volbách budou podporovat.