Manželé zatarasili sousedům cestu, ohánějí se mapou z roku 1893

Paní Těťálová po létech bezkonfliktního soužití obou rodin jednoho dne nemohla dál projít, neboť jí v tom bránily fošny opatřené načmáranou lebkou se zkříženými hnáty.

Mezi chalupami, původně po odsunutých sudetských Němcích, se tak rozhořelo nebývalé sousedské peklo.

Manželé František a Marie (66 a 63 let), kteří zátarasy umístili, se oháněli starou katastrální mapou z roku 1893.

Zde tato na první pohled zcela nesmyslná výseč, přetínající zahradu a přístup k chalupě paní Tětálové, byla zakreslená. Nikdo už neví a ani nezjistí, jak se sem tento katastrální totální nesmysl dostal.

Vždyť jsou to chalupy po Němcích. A dlouhá desetiletí to ani nikdo neřešil. Obě rodiny zde od 50. let žily v pokoji, což později doložily svědecké výpovědi. Žádné zátarasy zde rovněž nebyly, což dokládaly zase dobové fotografie.

Až pan František O. se před dvěma lety chytil obdélníčku v katastrální mapě a zaťal se. Tětálová apelovala na zdravý rozum, ale se sousedem nebyla a není řeč. Tvrdí, že jí nabízel řešení – ať si prý plácek od něho pronajme.

Místo smíru přidělal cedule s nápisem „Soukromý pozemek – vstup zakázán“ a korunoval to kresbou lebky a zkřížených hnátů, jako u zaminovaného území.

Na zabraném plácku si dokonce z dalších prken manželé zřídili lavice a stůl. Aby se ale na nové malé posezení, vsazené rovnou do zahrady sousedky, vůbec mohli dostat, musel pan František stlouct žebřík a slézat na zábor z okna.

Přitom ale jinak mají svoji normální zahradu. Teď však bojovali o 16 nesmyslných metrů, a tak se je rozhodli užívat stůj co stůj, i když odpolední kávu si zde asi člověk moc nevychutná.

„Z okna v zadní části domu sestoupili po žebříku na pozemek a vytvořili prkenné zábrany,“ shrnoval později situaci na místě soud.

Manželé František a Marie O. ignorovali rozhodnutí městského a posléze krajského úřadu, které ve správních řízeních rozhodly, že zábor mají odstranit.

Těťálová chtě nechtě musela na ně podat žalobu. Okresní soud Plzeň-sever jí letos dal jednoznačně za pravdu, když rozhodl, že plácek patří k její chalupě, navzdory podivnému zákresu v katastrální mapě. Postupoval tak na základě vydržení.

„Vydržení je způsob nabytí vlastnického práva k věcem movitým a nemovitým, které popisuje již římské právo. Vydržet lze věc movitou (auto, obraz) či věc nemovitou, tedy stavbu spojenou s pozemkem pevným základem nebo pozemek. Vydržet nelze věci ve vlastnictví státu,“ vysvětlil advokát František Koranda. Hlavní podmínkou vydržení je nepřetržitá držba věci. U věci movité tři roky, u věci nemovité 10 let.

„Dobrá víra v tom smyslu, že si myslím, že věc mi patří, je nejošemetnější místo vydržení,“ upřesnil Koranda a přikládá učebnicový příklad – koupím zahradu, v kupní smlouvě je uvedeno 100 m2, já však vidím, že zahrada je pozemek s fotbalovým hřištěm.

„Tedy musí ve mně objektivně vzniknout pochybnosti, že mi patří celý pozemek,“ dodal Koranda.

Jenže paní Těťálová neměla očividně žádný důvod k pochybnostem.

„Provedenými důkazy bylo prokázáno, že žalobkyně (Těťálová) a její předchůdci užívali sporný pozemek nepřetržitě od roku 1980 v dobré víře, že jim patří,“ zdůraznil soud.

„Omyl v geometrickém a polohovém určení pozemku může být omluvitelný. Naproti tomu žalovaní sami uplatnili nárok na užívání sporného pozemku až v roce 2011,“ dodal soud.

Podle něho se „původně jednalo o nemovitosti odsunutých sudetských Němců, které po válce osídlili noví vlastníci, přičemž faktický a právní stav nebyl uveden do souladu“.

Soud dále zatvrzelým manželům Františkovi a Marii O. určil, aby uhradili náklady Těťálové ve výši bezmála 40 tisíc korun. Ani po vyřčení rozsudku a této finanční sprše však zábrany neodstranili a vypadá to, že svůj „velký spor“ poženou dál, tedy že se odvolají.