Ona a další stovky obyvatel Lidic se bez jakéhokoli potvrzení souvislostí s atentátem na říšského protektora Reinharda Heydricha staly oběťmi následné brutální pomsty nacistů.

„Bylo mi dvacet let, když jsem se provdala za Jaroslava Podhoru. Hospodařili jsme v Lidicích společně s maminkou a tatínkem. Potom přišli ti Němci a já šla do koncentráku,“ svěřuje své vzpomínky Miloslava Jirasová.

Sklopí hlavu, krátce se odmlčí a zamyslí. To byl nepatrný a tichý okamžik a nejspíš patřil jejímu prvnímu manželovi a otci, které tehdy viděla naposledy. Byli mezi 173 muži a chlapci zastřelenými přímo v Lidicích.

Miloslava Jirasová na archivní fotografii

Miloslava Jirasová na archivní fotografii

FOTO: Rodinný archiv Jirasových

Do koncentráku byla odvlečena s dalšími lidickými ženami. Ona sama tehdy ještě neměla dítě. Bylo to asi dobře, protože by o něj nejspíš přišla jako jiné matky, jimž nacisté děti vyrvali z náručí a většinu poslali do plynu. „Kam děti vezli, jsme se nedozvěděly. Byli to lháři, lháři, jenom lhali!“ zvýšila trpce a bolestně hlas.

Nevědomost chránila před zoufalstvím

Měla také štěstí, že u sebe stále měla šedesátiletou maminku, kterou se podařilo několikrát uchránit před smrtí díky tomu, že pro ni sehnala s dalšími vězeňkyněmi v táboře práci.

Na všech vyprávěních pamětníků je zarážející jejich shoda v tom, že o masakru mužů a dětí se dlouhé tři roky během věznění v táboře v Ravensbrücku lidické ženy téměř nic nedozvěděly. Bylo to díky solidaritě ostatních vězeňkyň a jen díky této nevědomosti si udržovaly naději a chtěly přežít, což dokládá tragický příběh z úst staleté pamětnice.

„Jedna Polka uvězněná později si povídala s Maruškou z Lidic a řekla jí, co se stalo. Maruška se pak rozeběhla do drátů, už nechtěla žít. Na poslední chvíli ji chytili. Ona mi pak říkala, proč to udělala, že všechny zastřelili, i mého manžela Podhoru, a že Lidice vypálili. Já jsem jí říkala, ať nikomu nic nevěří, že nám lžou. Pak jsme ji hlídali celou noc. Stejně jsme ji nakonec nezachránili. Zkusila se oběsit na ponožkách, pak ji převezli a tvrdili, že do nemocnice, ale pak už nevíme, jak skončila. Jeden den přišli, že Maruška už není,“ uvedla.

Víc se o Lidicích nemluvilo a všechny doufaly, že nic z hrůz nemůže být pravda. Jen od příbuzných dostávaly dopisy, aby se opatrovaly. Pravdu se dozvěděly až po osvobození na cestě k domovu, který už nebyl.

Komunisté rodinu připravili o majetek

Pro Miloslavu Podhorovou si přijela sestra ze sousední Stehelčevsi. Později se seznámila se svým druhým manželem Karlem Jirasem a měli spolu syna. I po válce ale dostávala rány osudu. V rámci kolektivizace komunisté sebrali její rodině pozemky a hospodářství.

„Je neuvěřitelné, co všechno museli tihle lidé přežít, a snad i díky tomu mají vnitřní sílu a paní Jirasová je pořád obdivuhodně čilá,“ složil poklonu nejstarší lidické ženě její ošetřovatel.

Kulaté narozeniny oslaví Miloslava Jirasová 27. listopadu 2013. I v současných vedrech vyjíždí ven mezi lidi se svým synem, který ji denně navštěvuje v kladenském domově seniorů.

„I v neděli, kdy byl ten největší hic, tak chtěla, abych ji vzal ven,“ potvrdil Právu Miroslav Jiras. „Dal jsem jí klobouček na hlavu, posadil na křeslo a vyjeli jsme ven. Nevadí jí to, tihle starší lidé mají teplo rádi, občas se projde, ale už toho moc nenachodí,“ dodal syn usmívající se stařenky.