Opráší-li lidé staré katastrální mapy, najednou zjišťují, že při záplavách „jen“ obživla dávno pohřbená koryta toků a lagun. Tam, kde jsou dnes ulice a domy, bylo před sto lety často místo pro rozliv nebo zde dokonce voda protékala pořád. Teď si usmyslela vrátit historii.

„Potok si částečně našel jiné koryto. Když jsme vytáhli mapy z předminulého století, ukázalo se, že se vrátil na místo, kudy protékal dříve – dnes přes zahradu pana Tůmy. Nikdo si to ale už nepamatuje,“ řekl Právu starosta Bečvár na Kolínsku Jan Uher.

Potok rozpůlí zahradu

I z malého potůčku teď mají všichni patřičný respekt. Nikomu se do něho nechce moc zasahovat, aby se nenapáchalo více škod. Vodě zřejmě ponechají cestu, jakou si zvolila sama.

„S Povodím Labe se připravuje projekt, jak to vyřešit. Najít se na to musí i finance. Nejspíš bude mít soused zahradu potokem rozpůlenou,“ dodal Uher.

Vyhlídka na Labe z Kalvárie

Vyhlídka na Labe z Kalvárie

FOTO: Miroslav Šára, Novinky

„Tady bývalo rameno koryta, ale to se zavezlo, odklonilo a začalo se zde stavět,“ ukazuje velitel hasičů dolík v mělnickém Hoříně, který byl vyplaven před jedenácti lety i letos navzdory nové hrázi.

V místě, kde podle něho dříve tekla voda i za běžných okolností, stojí nový rodinný dům, naproti další novostavba, vyplavená dva měsíce před kolaudací do prvního patra. A hned mezi nimi hrubá stavba. Povodňová laguna se z této prohlubně dostávala obtížně, musela pomoci čerpadla. Podobné je to i ve stovkách dalších vesnic.

Toky ztratily tisíce kilometrů

„Řada úseků vodotečí byla zatrubněna či přeložena, původní řečiště zasypána a vzniklé plochy zastavěny. Z celkové délky 60 711 km přirozených vodních toků v ČR se z nich 13 tisíc kilometrů upravilo. Přirozená délka toků se zkrátila o 4600 km,“ uvádí Josef Hladný v publikaci Povodně a změny v krajině, vydané Přírodovědeckou fakultou UK.

FOTO: Jaroslav Soukup, Novinky

Zdůrazňuje, že ať se přijme jakákoli koncepce obrany, tedy buď rychlý odtok vody z krajiny, jako tomu bylo ještě v 80. letech minulého století, nebo spíše její přirozené zadržování v krajině, „absolutní ochrana před povodněmi není reálná“.

Architekti ať se bodnou

„Pamětnice, která tady žila osmdesát let, povodeň nezažila. Koupil jsem od ní dům před osmi lety a opravil ho. Před třemi lety se mi potok prohnal spodkem. Komplet. Podlahy pryč, plísně. Před čtrnácti dny jsem dodělal venkovní omítky a uvnitř vymaloval. Čekal jsem tak dlouho, až se zdi zbaví vlhkosti,“ shrnoval v Hrochově Týnci u Chrudimi energický šedesátník.

S panákem v ruce sledoval, jak mu voda z potoka Ležák (přítok Novohradky) již znovu chladně laskala kotníky u prahu. Nervy měl na prasknutí. Přestalo pršet za minutu dvanáct.

Hned vedle dokončil nový dům jeho syn. Po posledním velkém dešti ho rozliv obklíčil. „Architekti – ti ať se jdou bodnout. Ten zdejší trval na tom, že synův barák nesmíme zvedat. Že prý voda tady už nebude a že by to narušovalo celkový urbanistický kontext. Naštěstí jsem si zčásti prosadil svou a přízemí je o půl metru zvednuté,“ dodal muž.

Nejen řepka a kukuřice

„Před sto lety taky byly vydatné deště. Jenže teď je to na polích samá řepka a kukuřice – a ty brání vsakování,“ myslí si místní v Hrochově Týnci. Chybějí remízky, v krajině se betonují tisíce metrů čtverečních kvůli obřím skladovým zónám, vodní toky se příliš narovnávají a zrychlují, zní po českých hospodách.

Stavební a vodoprávní úřady, správci povodí, zemědělci a developeři budou muset své zásahy do krajiny více konfrontovat se selským rozumem místních i s historií toho, kde voda tekla. Tisícům lidí totiž už teče více než jen do bot.

„Je to moc podivné, jako by krajina totálně ztratila retenční, záchytovou schopnost. Vůbec nerozumím tomu, co se teď děje,“ přiznává zaraženě šedesátiletý lesník z Liberecka. „Bylo zarážející, že jen zapršelo, a potok šel hned hrozně rychle nahoru. Vyšplouchl mne už několikrát, ale takový nástup jsem ještě neviděl,“ říká při pohledu na Mlýnský potok automechanik z Dobronína. Letos zahrozil na třetím stupni a naštěstí se vrátil.

Ve spodní části Zálezlic se musí s úklidem ještě čekat, tam je stále přes metr vody a jediný přístup k domům je na loďce.

FOTO: Radek Plavecký, Právo

Takových potůčků je ale v naší zemi jako cévek v těle. Stěhovat se není kam. „Vždyť ani děda si nepamatuje vodu v domě, a teď k nám vrazila hned dvakrát po sobě.“ To je věta, kterou jsem letos slyšel snad stokrát napříč Čechami.

Drobné vodní toky s plochou povodí menší než 5 km² se podle Hladného podílejí na celkové délce všech našich řek a potoků více než padesáti procenty.