Premonstráti jsou ve strahovském klášteře v Praze zpátky dvacet let. V jakém stavu jste budovy dostali a jak jste s nimi naložili?

Na pohled ve velmi dobrém stavu, protože tady byl a je Památník národního písemnictví, ale střechy byly v havarijním stavu. Až dosud s nimi nejsme hotovi. Za komunistů tam dali krytinu na shnilé krovy, takže to hrozilo úplným propadnutím.

Teď to spravujeme pod dohledem památkářů a jenom malý kousek přijde na milióny. Ve druhém poschodí jsme museli vybourat jednu celou chodbu a znovu postavit, protože Akademie věd chodbu přetížila knížkami. Mnoho se toho udělalo a mnoho je toho ještě před námi.

Přispívá vám stát?

Stát přispívá, ale my sami se musíme starat. Pronajímáme krásný refektář, hospodu, abychom měli na opravy. Světoznámou knihovnu jsme opravovali např. za pomoci tzv. norských fondů (norský program mj. na obnovu památek či podporu vědy). Chceme to opravit tak, jak to naši předkové zbudovali, aby lidé, kteří sem přijdou, viděli něco hezkého, aby se krásou zušlechťovali a přišli na lepší myšlenky, než jaké mají ve světě, ve kterém je tolik napětí.

Strahovský klášter

Strahovský klášter

FOTO: Jaroslav Soukup, Novinky

Podle zákona o majetkovém narovnání můžete požádat o vrácení bývalého majetku. O co jste už požádali?

O lesy a pole. Dohromady je to asi 6000 hektarů. Ale stát zatím nespěchá s vydáváním. Už jsme nějaké žádosti podali na začátku roku. Ale zatím žádná reakce, úřady čekaly na to, jak rozhodne Ústavní soud. Teď, když rozhodl, snad se to pohne.

Ústavní soud vyškrtl ze zákona to, že když církev získala od státu za zabraný majetek jakoukoli náhradu, nejen spravedlivou, tak nemůže o nic žádat. Dotkne se vás to nějak?

Asi ne, nás komunisté nejdřív všechny zlikvidovali a pak majetek zabrali.

Jak chcete s majetkem hospodařit?

O lesy se postaráme sami, jeden náš kněz je vystudovaný lesník. Pole částečně obhospodaříme a většinu pronajmeme. Všechno ale sami nezvládneme a dáme práci jiným. Např. v knihovně pracuje sedm vědeckých pracovníků a jen dva jsou od nás.

Kolik řády získají z toho majetku a z finanční náhrady? (Katolická církev má získat většinu z navraceného majetku v hodnotě 75 miliard a 47 miliard korun zhodnocených o inflaci během příštích třiceti let.)

Je to asi třetina a dvě třetiny získají diecéze, ale konkrétně to nevím.

Kolik je v Česku řeholníků?

Nás je 70. Celkově je v České republice 28 společenství a 715 řeholníků.

Myslíte, že tak málo lidí dokáže ten velký majetek obhospodařit?

Samozřejmě budeme zaměstnávat další lidi.

Jak s penězi naložíte?

Samozřejmě budeme dál opravovat, budeme také přebírat lesy a do těch budeme muset hodně investovat, protože státní lesy v loňském roce na církevních lesích velmi silně těžily. To bude také něco stát. Nemůžeme vše hned utratit, musíme se zabezpečit do budoucna.

Restituce vyvolaly obavy, že se ten majetek zašantročí. Řády mají své nejvyšší představené často v zahraničí, nepřesunou se ty prostředky pryč z republiky?

To vůbec nehrozí. Mohli bychom říci, po nás potopa, ale to my neuděláme, protože to tady chceme předat v lepším stavu, než jsme to převzali.

Myslíte, že vzhledem k ekonomické situaci a k tomu, že k církvím se hlásí mnohem méně věřících, je finanční náhrada adekvátní?

Podle mého ano, na činnost, kterou děláme, potřebujeme peníze. Třeba staré domy potřebují hodně prostředků. Nezapomínejte, že církev má také charitu, zdravotnictví a školství. To vše potřebuje peníze. Někdo říká, že budeme odvádět peníze do Vatikánu, ale to je nesmysl.

Setkal jste se s negativní reakcí kvůli tomu, že získáte zpět velké majetky?

S negativní i pozitivní. Lidé, kteří ještě myslí, říkají: k tomu, co děláte, potřebujete mít nějaký základ. Když nás král Vladislav založil, připojil ke klášteru nějaké pozemky. My máme část pozemků ještě z dob svého zakladatele, tedy z 12. století.

Řada lidí se nás ptá, na co ty peníze potřebujeme. Když se jich zeptám já, na co oni potřebují peníze, tak mi odpovídají: na auto, stavbu chalupy nebo na dovolenou. Ale tím říkají, že myslí na sebe. My chceme ale myslet na druhé a bereme život jako poslání k druhému člověku. A nerozlišujeme, zda je někdo věřící nebo nevěřící. Když přijde, má tu dveře otevřené.