Fenomén mezi českými divadly, tak by se dalo po zásluze mluvit o pražském Žižkovském divadlu Járy Cimrmana. Vždyť právě v tomto malém útulném divadlu vystupují jedny z největších hvězd divadelních prken - legendární herci, kteří uvádějí hry jednoho z nejznámějších Čechů.

Není proto divu, že obecenstvo během představení plných vkusného a inteligentního humoru pravidelně tleská vestoje. Výkony skvělého hereckého obsazení může sledovat 240 diváků, přesně tolik je v hledišti míst. Jak to ale vypadá za oponou tohoto proslulého divadla?

Měli jsme to štěstí a prohlídka zákulisí nám byla umožněna, a to dokonce hercem, který je s Divadlem Járy Cimrmana od samého začátku. O půl šesté večer, hodinu a půl před zahájením hry Blaník, nás v hale, kde se shromažďují diváci, vyzvedává Miloň Čepelka se slovy, že máme času dost, jelikož jako ostřílení herci znají hry z paměti a připravovat se nijak nemusí.

Poté nás už provází halou, hereckou kuřárnou, ukazuje technické zázemí, až se postupně dostáváme na ta nejzásadnější místa. Jedním z nich je kulisárna, která je vzhledem k velikosti divadla rovněž skromných rozměrů. Zato žije v duchu svých her a pro milovníka Cimrmanů je toto místo doslova pastvou pro oko. V rohu leží lyže ze hry Dobytí severního pólu, nebo známý pařez z představení Hospoda Na mýtince.

Další důležitou místností je herecká šatna, kde má každý své místo - stoleček s vlastním zrcadlem. „Speciální maskérnu nemáme, protože my se nemaskujeme. Maximálně si lepíme vousy, ale to zvládne každý sám, nebo nasazujeme paruku, především do hry České nebe,“ vysvětluje Miloň Čepelka.

„Tady se většinou podepisujeme ctitelkám různého věku na programy nebo na fotografie, pokud mají odvahu sem přijít. Když se neodváží, číhají na nás u bifé.“

V šatně stále visí Smoljakovo ramínko

Tak jako ve filmu Marečku podejte mi pero, seděla nerozlučná dvojka Svěrák a Smoljak ve stejné lavici už od první třídy, i v reálu spolu sdíleli společné místo v maskérně, dodnes tam štítek Ládi Smoljaka stále visí. Místnosti dominuje také jeho fotka na zdi, boty, slaměný klobouk a hlavně jeho legendární ramínko. „Jak víte z filmu o našem divadle Nejistá sezóna, tak o ramínka je tady vždycky velká nouze,“ směje se Čepelka.

Zhruba hodinu před představením asistenti produkce přinášejí do šatny kostýmy specifické pro dobu blanického rytířstva. Postupně se scházejí i herci. Očekávaný příchod Zdeňka Svěráka nám Miloň vyvrací s tím, že má herec pro tento večer dubléra. V některých hrách nahrazují stálé členy divadla synové pana Čepelky a Kotka. Soubor mnohdy takto řeší i náhradu za herce, kteří již odešli do hereckého nebe.

Miloň Čepelka končí prohlídku na jevišti u řečnického pultíku, proslulého například ze scénky s ohořelou třídní knihou. O divadlu vypráví láskyplně, jako o svém druhém domovu a dokazují to i jeho poslední slova. „Přáli bychom si zde hrát až do smrti.“

Hala se začíná výrazně plnit. Na představení Járy Cimrmana se sjíždějí kulturníci ze všech koutů naší země. Většina představení bývá beznadějně vyprodána. Tahanice o lístky doprovázejí i internetový předprodej. Velkému zájmu se cimrmanovské umění těší již několik dekád.