Článek
Pokud jde o nájemné, opakoval v podstatě stejné argumenty jako ve svém předchozím nálezu, kterým zrušil vyhlášku ministerstva financí o nájemném, a zrušil pouze způsob regulace nájemného nikoli jeho samotnou regulaci. Přesto některá odůvodnění nálezu vzbuzují pochybnosti. Za vážnou pozornost stojí především úvaha o tom, že cenová regulace u nás vychází z uživatelských vztahů k bytům, které byly zpravidla založeny administrativním aktem, nikoli smlouvou založenou na svobodné vůli obou stran. Podle soudu pouhou změnou terminologického označení ,osobní užívání bytu na ,nájem bytu (při novelizování občanského zákoníku v roce 1992 pozn. S. K.) při zachování obsahu těchto pojmů nedošlo ke skutečné transformaci právní regulace odpovídající soustavě tržního hospodářství. Ústavní soud považoval za potřebné vyslovit, že z důvodů shora uvedených má každá argumentace odkazující na rozhodování Evropského soudu pro lidská práva a právo Evropské unie omezenou platnost. To jsou vážná slova. Poprvé je autoritativně vysloven právní názor, že ustanovení§ 871, občanského zákoníku, ze kterého vyplývá, že právo osobního užívání bytu a právo osobního užívání místností nesloužících k bydlení vzniklé podle dosavadních předpisů, které trvá ke dni nabytí účinnosti tohoto zákona, mění se dnem účinnosti tohoto zákona na nájem, je pouhou změnou terminologického označení a že jím nedochází k potřebné právní regulaci.
Jde snad o právní názor předznamenávající další rozhodování Ústavního soudu tedy rušení některých dalších ustanovení občanského zákoníku? Nejde o založení jakési nerovnosti práv, kdy někteří, kteří nabyli právo nájmu k bytu před nabytím účinnosti novely občanského zákoníku, tj. před 1. 1. 1992, mají pouze jakási terminologická práva? Tedy práva, která skutečné právo nezakládají, zatímco ti, kteří uzavřeli nájemní smlouvu s dnešními pronajímateli, mají k bytům skutečné nájemní právo? A opravdu dnes uzavírané nájemní smlouvy, jejíž součástí je desetitisícové nájemné, jsou založeny na svobodné vůli obou stran? Za stejně závažný je nutno považovat názor, že argumentace judikaturou Evropského soudu pro lidská práva nebo i argumentace právem Evropské unie má pro některé účastníky právních vztahů u nás jen omezenou platnost. Připomeňme, že Evropský soud pro lidská práva se několikrát zabýval institutem regulovaného nájmu a uznal regulaci nájemného za pouhou regulaci způsobu užívání, která neporušuje právo Evropské unie. Nemělo by být přehlédnuto, že stav popisovaný soudem, kdy byty byly přidělovány administrativními aktem, trval u nás nejméně již od roku 1945, tedy bezmála po dobu života jedné generace. Prohlásit všechny tyto tehdy a takto vzniklé právní vztahy za nehodné úrovně evropského práva a judikatury Evropského soudu pro lidská práva, je přesně ona cesta k té tolik kritizované dvojrychlostní Evropě. V ní někteří budou mít jen práva omezená, neboť kádrový původ jejich práv byl shledán nevhodným nové Evropy.
To je ovšem třeba zásadně odmítnout. I takovéto názory, připouštějící přinejmenším nejednoznačný výklad, přispěly v nedávných týdnech ke stavu, který bylo nezbytné řešit mimořádným prostředkem zmrazením činží. O neústavnosti takového kroku vlády nemůže být řeči. Stav obecné právní nejistoty, který vznikl okamžitým zrušením právního předpisu, upravujícího sociálně i ekonomicky tak citlivou oblast, jakou je nájemné způsobené také tím, že se někteří pronajímatelé začali chovat, jako by již dočista pozbyli rozumu a byli v tom podporováni i některými politiky, ekonomy, právníky i novináři nemohla vláda tolerovat právě s ohledem na svou ústavní odpovědnost. I Evropský soud pro lidská práva, pokud jde o bydlení, několikrát zdůraznil, že masové změny v této oblasti by přivodily značné sociální napětí a ohrozily by veřejný pořádek. A že nemají pravdu ti, kteří říkají, že není třeba chodit k volbám, neboť je jedno, jaká vláda je u moci, se tak ukázalo více než dostatečně.
PRÁVO 6. ledna, 2003