Pane ministře financí, začněme horkou novinkou. Váš stranický kolega, ministr zdravotnictví Heger, přišel s nápadem zvýšit například poplatky u praktického lékaře z 30 na 50 korun. To po tom všem ohlášeném zdražování ještě zkoušíte, co lidé snesou?

Čelíme výzvě, které Evropa mnoho desítek let nečelila, a Evropa už není spolu s Amerikou tím nejproduktivnějším, nejkonkurenceschopnějším prostorem. Evidentně skončila doba, kdy už čtyřicet let evropské vlády přifukovaly životní úroveň své populace na úkor budoucích generací. Celá řada států začíná mít problémy se splácením svých závazků, tak vzniká krize důvěry na finančních trzích a s krizí důvěry na finančních trzích se začíná dlouhodobě ochlazovat ekonomika. Nemyslím si, že to řadu příštích let bude lepší.

Co to má společného s poplatky?

Jinými slovy jsme v situaci, kdy na rozdíl od mnoha minulých let už nemůžeme počítat s růstem ekonomiky a nemůžeme počítat s meziročním přírůstkem rozpočtových prostředků. Dramaticky se nám zvyšují náklady zejména související se stárnutím populace, a to jak v penzijním systému, tak ve zdravotním systému, protože poslední léta bývají nejdražší.

Řešení jsou dvě nebo tři. Buď to budeme ignorovat a budeme to financovat na dluh ještě pár let, pokud nám bude ještě někdo půjčovat, a pak se systémy zhroutí a odskáče to ten nejchudší a nejslabší.

Druhá možnost je, že péči, službu prostě omezíme. Nebo je tu varianta, která je zakletá ve větě Více osobní odpovědnosti a více osobní spoluúčasti, a můžeme si únosným sociálním způsobem všichni připlácet víc na zdravotní péči. Pak budeme mít všichni jistotu, že pro nás bude stejně kvalitní a stejně dostupná do posledních dnů našeho věku. Já jsem fanda této varianty, ale to předpokládá větší spoluúčast. Takže ano, já pana ministra zdravotnictví podporuju.

Jakou chcete odpovědnost po starém člověku, na jehož zdraví se podepisuje právě věk?

Já jsem říkal více osobní odpovědnosti a více osobní spoluúčasti. Jsem přesvědčen, že je fér požádat o 20 korun větší spoluúčast, což jistě není neřešitelný problém. Zdravotní pojištění platíme všichni, někteří víc, někteří míň, a vyšší spoluúčast pro všechny ve svém důsledku chrání ty nejslabší.

Lidé si ale řeknou, že teď je to padesátikoruna, pak to bude stovka. Tím se některým spolu s dalším růstem životních nákladů může zužovat možnost poslat děti na školu, koupit si tohle nebo tamhleto. S tím se těžko smiřuje.

Státní finanční politika nikdy nezajistí váš vlastní blahobyt. Ten si buď zajistíte, nebo nezajistíte svým výkonem. To tak prostě je. Státní finanční politika může skutečně sociálně potřebné uchránit a poskytnout jim veřejnou podporu za předpokladu, že parametry sociální potřebnosti se nebudou týkat poloviny populace.

To musí být skutečně sociálně potřební. Ten zbytek si prostě svoji životní úroveň musí nastavit nebo se o ni musí postarat svým vlastním výkonem. Vláda mu to nezajistí. Vláda mu maximálně může naprosto neodpovědně přifukovat jeho životní úroveň na dluh s rizikem, že se kvůli tomu dluhu celá společnost dostane do dramatické situace. To je jediný způsob, ale je to způsob velmi neodpovědný, a my to dělat nechceme.

Já říkám zcela poctivě, že důsledek všech konsolidačních opatření vlády je snížení reálných příjmů veškeré populace. Musí se to týkat skutečně všech.
My jako TOP 09 jsme zcela otevřeně už před volbami říkali, že nevylučujeme pokles životní úrovně, že naše léky budou bolet, ale slibujeme stabilitu, slibujeme, že nebudeme ztraceni.

Když mluvíte o tom, co jste slibovali před volbami, tak rozhodně jste neslibovali zvyšování daní.

Jsem si dobře vědom toho, co jsme slibovali před volbami. V programovém prohlášení vlády jsme vycházeli z informací postupného ekonomického růstu. Pokud by se ekonomický růst po překonání hypoteční krize vyvíjel tak, jak bylo prognózováno v roce 2010, mohli jsme veškerá opatření zvládnout na výdajové straně škrtů a nemuseli jsme sahat na daně.

Buď jste vychovali pracovité a slušné děti, a ty vám potom pomáhají, nebo jste neměli děti nemuseli jste do nich nic investovat, pak jste si našetřili na své stáří.

My musíme počítat se stagnací, musíme počítat s tím, že víc peněz mít nebudeme, ale budeme nutně potřebovat vzhledem ke stárnutí populace víc peněz na důchody, víc peněz na zdravotní péči a musíme se s tím nějak vyrovnat.

Pokud se s tím dokážeme vyrovnat tak, že 68 procent objemu opatření se odehraje na úsporách a pouze 32 procent se odehraje na zvýšení daní, tak to pokládám za fér.

Co vám na ty škrty říká vaše třiaosmdesátiletá maminka?

Já jí to vysvětluju a ona to chápe. Snažím se, aby neměla horší životní úroveň než já. Máme dokonce v zákoně mezigenerační solidaritu. Není jen vyživovací povinnost dětí vůči rodičům či dětem, tady je také vyživovací povinnost ze zákona, kterou samozřejmě rodiče nevymáhají, protože v našem prostředí by jim bylo stydno, ale vymáhat by mohli.

Nejsou ovšem všechny děti ministry, aby mohly rodičům pomáhat. Některé mají co dělat, aby uživily samy sebe.

Máte dvě možnosti. Buď jste vychovali pracovité a slušné děti, a ty vám potom pomáhají, nebo jste neměli děti, protože jste nemohli, a pak už jste do nich nemuseli nic investovat, pak jste si našetřili na své stáří. Chápu, že jsou tam výjimky, na které mě může někdo upozornit, ale myslím, že obecně to takto platí.

Přišli jste také se sedmiprocentní tzv. solidární přirážkou, neboli se zvýšením daně pro příjmy nad sto tisíc korun. Neměla by být vyšší?

I když je to nesystémové, zcela mimo mé vnímání daňové spravedlnosti, tak si myslím, že v této chvíli je to důležité. Právě kvůli solidaritě.

V zásadě všechna opatření, která jsme kladli na stůl, mají dvě patra. V tom prvním patře jsou opatření, která svým objemem jsou natolik významná, že bez nich to nemá cenu. To se týká DPH, důchodů a úspor ve státní správě.

Ministr financí Miroslav Kalousek (TOP 09) před jednáním vlády, vedle něj ministr vnitra Jan Kubice (nestr.) a ministr průmyslu a obchodu Martin Kuba (ODS)

Ministr financí Miroslav Kalousek na jednání vlády

FOTO: Petr Hloušek, Právo

Pak jsou opatření, která fiskálně možná nejsou až tak významná a lze si bez nich konsolidaci představit, nicméně jsou nesmírně důležitá z hlediska sociální soudržnosti. Jestliže říkáme důchodcům – promiňte, je nám líto, ale současný valorizační mechanismus, současné valorizační tempo je neufinancovatelné, tak je na místě z hlediska společenské soudržnosti říct vysokopříjmovým: dovolte, abychom vás požádali, tak jako žádáme důchodce o pochopení, že budete přispívat víc, než je daň z příjmů pro všechny. Budete přispívat jednak solidárním příspěvkem a jednak tím, že vám zrušíme strop u zdravotního pojištění. Snažil jsem se, aby to skutečně poctivě postihlo zhruba všechny stejně.

To je přece mýtus, že to postihne všechny stejně. Dvacetikoruna za mléko pro důchodce je něco jiného než dvacetikoruna za mléko pro člověka s vysokým příjmem.

Člověk s vysokým příjmem díky těmto opatřením zaplatí daleko víc než dvacku za mléko. Proto říkám, že jsem se snažil, aby to postihlo všechny stejně. Vaše argumentace vychází z toho, že bychom měli opatření nastavit tak, aby vedla k většímu rovnostářství, abychom více respektovali rovnost žaludků a méně respektovali výkon. To jsme neudělali. My pokládáme současnou míru rovnostářství v České republice za mimořádně vysokou.

Už máte jasno, jak to bude se zápisným na vysokých školách? 

Tohle je otázka financování vysokých škol jako autonomních jednotek. Já jsem mimořádný příznivec školného, které je doprovázeno systémem grantů a půjček na celé náklady na vzdělávání. To dává smysl.

My jsme říkali, že zápisné jako přechodný nástroj jsme ochotni podpořit za předpokladu, že bude také novelizován zákon o vysokých školách a budou novelizována pravidla sociálního fondu. Teď existuje sociální fond, který umožňuje sociální stipendia a granty studentům. Ta pravidla jsou nastavena tak, že na to dosáhnou v podstatě jenom sirotci. To nedává žádný smysl.

Jinými slovy, je možné se po přechodnou dobu dohodnout na zápisném s tím, že část tohoto zápisného půjde do toho stipendijního fondu a že se zmodernizují pravidla poskytování stipendií pro sociálně slabé a výjimečně nadané studenty.

Ve čtvrtek vyšel průzkum popularity politiků a soudě podle výsledků mají lidé koaličních politiků nejspíš plné zuby. Čtete to stejně?

Žebříčkům popularity v minulosti vévodili třeba Stanislav Gross, Vítězslav Jandák, Václav Fischer a další velikáni naší politiky. Kdybych snad na takovémto žebříčku stoupal, vyděsil bych se, že dělám něco špatně.

Celý rozhovor si můžete přečíst v sobotním vydání deníku Právo