Na Slovensku je život pro "obyčejného" občana všeobecně těžší než u nás. Průměrný plat ve slabších slovenských korunách je asi o třetinu menší než v Česku. I slovenská nezaměstnanost je stále větší než česká. A k tomu ke všemu vzala slovenská pravicová vláda Mikuláše Dzurindy finanční reformu opravdu od podlahy. Naordinovala rovnou devatenáctiprocentní daň, podstatně snížila sociální dávky, sáhla do příspěvků v nezaměstnanosti, zavedla spoluúčast pacientů, v posledních dnech i školné na vysokých školách. Je nepochybné, že tato kúra veřejným financím prospěje, že v budoucnu z toho budou mít občané prospěch. V tom však je háček. V budoucnu, "snad v pětiletce páté"?

Jenže do té doby lidé musí z něčeho žít. Slovenská vláda správně říká, že netvoří zákony podle etnického principu. A je pravda, že reformní zákony postihují i slovenskou většinovou populaci. Jenže ta si spíše poradí než statisícová romská menšina. Ta, bez kvalifikace, bez pracovních návyků, zvyklá na státní zaopatření, bez jakéhokoli vědomí o plánovaném rodičovství (nezkoumejme nyní příčiny toho všeho) má pocit, že se ocitla u zdi. Začala rabovat!

Je možné, že slovenské Romy k tomu vyprovokovali jejich lichváři. V obavách, že při snížených dávkách nedostanou zpět vyděračské úroky. Stejně je možné, že příčinou rabování je opravdu jen hrozba hladu, která, jak víme od Villona, žene vlky z lesů. V této souvislosti je vhodné položit otázku: kdyby vláda Vladimíra Špidly se tolik "nebabrala" se sociálními ohledy své reformy a přistoupila k ní s dragounskou razancí vlády Dzurindovy, mohl by někdo z kritiků koaliční vlády vyloučit podobné rabovací bouře třeba na Chomutovsku, Ostravsku a jinde?

Rabování slovenských Romů je samozřejmě nepřijatelné. Očekával bych, že slovenský stát nejdříve zasáhne mocensky a hned poté podrobí část své reformy revizi. Neučiní-li tak, pochvaly, pršící na slovenskou vládu za její reformu ze zahraničí i od české pravice, slovenské občany nenasytí. A marná sláva, i Romové jsou občané SR.

PRÁVO 24. února