Na rozdíl od ostatních odsouzených by politikům mohl po celou dobu vězení běžet plný plat i s náhradami. Tedy minimálně 84 900 korun hrubého měsíčně. To za předpokladu, že by se odmítli vzdát svého poslaneckého mandátu.

Že to zní jako špatný žert? Naopak. Naše ústava včetně dalších zákonů prostě nepočítají s tím, že by pravomocně odsouzený poslanec či senátor přišel o zbytek svého čtyřletého, resp. šestiletého mandátu, jako je tomu třeba v případě soudců, žalobců nebo i komunálních politiků. Zákonodárci přitom mají právo na plný plat a náhrady bez ohledu na to, zda do práce chodí, nebo nechodí.

„Kdysi se uvažovalo o tom, že by výkon trestu odnětí svobody byl důvodem k zániku mandátu, ale nikdy to reálně navrženo nebylo,“ potvrdil Právu ústavní expert, děkan Právnické fakulty UK Aleš Gerloch. Za pravdu mu dává i ministr spravedlnosti Jiří Pospíšil (ODS).

Oba se tak shodují v tom, že jedinou možností, jak takovou situaci řešit, je dobrovolný odchod z parlamentu. Jenže k tomu zákonodárce jednoduše nikdo donutit nemůže. A pokud by se ať už prosbám, nebo nátlaku vzepřel, není síly, která by ho z parlamentu dostala. Byť se kvůli svému uvěznění nemůže účastnit jeho jednání ani hlasování.

Sládek byl ve vazbě

Takto zapeklitou situaci naštěstí v Česku dosud nikdo nemusel řešit. Politici totiž tak často za mříže neputují. Jediným podobným případem bylo uvěznění někdejšího republikánského vůdce Miroslava Sládka v roce 1998 před volbou Václava Havla prezidentem, které se kvůli vazbě nemohl zúčastnit. Propuštěn byl den nato.

Eskortovat poslance na jednání si lze představit jen teoretickyděkan PF UK Aleš Gerloch

Ani výsledek soudního procesu s BártouŠkárkou nelze nijak předjímat. Navíc véčkaři mají ve svém etickém kodexu ustanovení, podle kterého se pravomocně odsouzený politik okamžitě mandátu vzdá.

„Když by byl poslanec nebo senátor ve výkonu trestu odnětí svobody, tak by bylo na místě, aby se mandátu vzdal. Nikdo ho k tomu ale nutit nemůže,“ poznamenal Gerloch a dodal: „Pokud by odmítl, bylo by prostě o jednoho zákonodárce méně, což je obdoba dlouhodobé nemoci.“ Děkan je přesvědčen, že v takovém případě má společnost větší zájem na vykonání trestu než na naplnění mandátu.

Pospíšil vidí jediné východisko: „Domnívám se, že v takovém případě nezbývá dotyčnému než se z jednání opakovaně omlouvat.“

A právě v tom je kouzlo nechtěného. Jakákoli omluva, ale třeba i neomluvená absence při jednání parlamentu nemůže poslance či senátora připravit o jeho příjmy. Ani kriminál. Zní to sice jako obehraná písnička, ale politici nikdy nepřipustili, aby se jim mohl krátit plat a náhrady za absence.

Odsouzený zákonodárce by se také mohl domáhat, aby ho vězeňská služba pravidelně eskortovala na jednání parlamentu, ovšem taková varianta je velmi hypotetická. Podle Pospíšila totiž žádný zákon nic takového vězeňské službě neukládá.

„Eskortovat poslance na jednání si lze představit jen teoreticky, ale pokud by šlo o delší trest, třeba tři roky, tak si nedovedu představit, jak by se to realizovalo,“ dodal Gerloch.