Havel tehdy původně jel na návštěvu Ostravy, která byla prvním městem po jeho zvolení, které navštívil. Mimo program si však zajel i do Staříče, aby sfáral do dolu a popovídal si s havíři. A právě zde ho tehdy pětadvacetiletý Havlík, který na dole pracoval na povrchu v dispečerské a metanoměřičské ústředně, potkal poprvé a nesmazatelně se mu vryl do paměti.

„Měl obrovské charisma. Byla to hektická a bouřlivá doba a Václav Havel působil velmi bezprostředně, klidně a lidsky. Prostě byl svůj,“ vzpomínal bývalý horník s tím, že v ten den měl právě odpolední a dostal na starost připravit ozvučení v sále, kde se beseda prezidenta s horníky měla uskutečnit.

„V tom sále se většinou konaly schůze ROH,“ rozpovídal se Havlík, „museli jsme nachystat řečnický stůl a dobře sál ozvučit, také jsme připravili dva mikrofony. Vzpomínám si, že nás prezident pak velmi vyvedl z míry, když si řečnického stolu s mikrofony vůbec nevšímal a sedl si někam na stůl a lidé se kolem něj shlukli a zpovídali ho. Bylo to zcela přirozené a neformální. Sál byl plný k prasknutí, počítám, že tam mohly vlézt tak dvě stovky lidí,“ popisoval muž, do jehož života sametová revoluce vnesla převratné změny.

Na konci návštěvy dolu Paskov se prezident Havel zcela mimo program rozhodl, že sfárá. Domluvil to jeho kamarád, který zde kdysi pracoval a s nímž se setkal ve vězení. Podle pamětníků se Havel dokonce plazil po břiše až do té zcela nejužší sloje. Paskovští horníci proto nikdy nezapomněli na Havla celého černého od uhlí, když vyfáral opět nad zem.